Vyrazili jsme tedy na město Targuist, odkud jsme chtěli po pistách Rífem projet.
Z Targuistu jsme stoupali do hor a de-facto až na hřebeni se asfaltová silnice změnila v šotolinu. Silnice pak vedla nahoru dolů krkolomnými serpentýnami a cestu jsem si na rozdíl od Lenky užíval. Ta, když měla na své straně pohled ze srázu do hlubokého údolí, netvářila se spokojeně! Co na této pistě ale nebylo příjemné tak to, že jsme tu vlastně jeli bez jakékoliv navigace či mapy a na častých křižovatkách jsme nevěděli, kterým směrem se máme vydat. Jedna cesta z takovéto křižovatky byla vždy cestou, která pokračovala dál a ostatní cesty vedly vždy k nějakému obydlí. Takové špatné odbočení jsme třeba zjistili po několika stovkách metrů, ale také i po několika kilometrech prudkého stoupání či klesání v serpentýnách, což nás hodně zdržovalo. I následné otáčení na uzoučké pistě nebylo vždy jednoduché.
Kousek za jedním z brodů jsme začali stoupat do prudkého svahu po břidlicovém podkladu a ránu od zadní pneumatiky nešlo přeslechnout (zhruba v těchto místech: 34.748277, -4.315138). Pista byla úzká a my zůstali s defektem na pravém zadním kole stát uprostřed ní. Zvedák i nářadí jsem měl uložené v jedné z přihrádek dřevěného nábytku, který byl v autě namontován a byl plně nabalen zmíněným nářadím, ale i potravinami, oděvy, kuchyňským vybavením atd. Když jsem lehce povolil šrouby kola a auto jsem zvedl na zvedáku, začal jsem hledat kliku na spuštění rezervy, která je umístěna pod autem za zadní nápravou. Kliku jsem nenašel a ani jsem si neuvědomoval, že bych jí doma měl v ruce, když jsem si dělal pořádek s nářadím.
„Ona je pod tím nábytkem!“ zařval jsou do hor a ty mi to ozvěnou ještě několikrát zopakovaly!
„Mě jebne!“ zařval jsem znova a hory opakovaly: „jebne, jebne, jeb…“.
Začali jsme s Lenkou vytahovat vše co v nábytku bylo a poté jsem musel odmontovat všechny držáky čehokoliv na obou bocích, jelikož by nábytek neprošel zadními dveřmi. Samotný nábytek měl něco okolo 120 kg. Asi za hodinu jsme jej měli venku a kliku jsem držel v ruce! Přitom kolem nás to vypadalo jako na nějaké marocké tržnici. Už když jsme nábytek tahali ven, slyšeli jsme, jak se k nám zespod blíží nějaké auto. Byl to minibus, starý Mercedes a když nás těch pár cestujících vidělo, hned nám přišli pomáhat. A to až tak, že kolo sami začali měnit, pomohli nám zpět dostat do auta nábytek a my s Lenkou začali věci rychle vracet do auta. Asi do třiceti minut od příjezdu minibusu jsme odjížděli. Opravdu super lidé! Před odjezdem říkal Lence jeden z kluků, co mezi cestujícími byl anglicky:
„Já znám jedno vaše slovo, je to něco jako slečna, něco jako ty.“
„Co je to za slovo?“ zeptala se Lenka.
„Kurva!“
Věřím, že on nevěděl, co to slovo znamená, ale když viděl, že se mu Lenka chystá jednu střelit, zmizel v minibusu!
Touto výměnou defektu, ale i častým špatným odbočením na slepou cestu před tím jsme se hodně zdrželi. Začalo se pomalu šeřit a teplota rychle klesala. Za pár minut začalo i sněžit. Už za tmy jsme zastavili v obydleném místě v mapě označeném jako Douar Teferka a z cesty jsme odbočili do krátkého, ale prudkého stoupání, na jehož vrcholu se dalo zaparkovat na nevelké planině. Byl jsem se tu samozřejmě nejdříve podívat pěšky. Když jsem auto zaparkoval, bylo asi dva metry od zdi budovy vzadu a asi tři metry od propasti v předu! Lenka začala něco o tom, jako, že toto teda ne, ale nakonec pochopila, že tu auto opravdu není možné jinde zaparkovat. Budova za námi byla bez oken ale s mřížemi, byla to spíše taková kostka s otvory postavená z kamene. Těsně před tím, než jsme chtěli vlézt do stanu na střeše za námi přišli tři kluci a zajímali se odkud jsme a kam jedeme. Při rozhovoru jsem jim chtěl dát pivo a oni až na jednoho pivo odmítli se slovy, že nemohou pít, protože ráno učí děti marockému jazyku ve škole za mnou.
„What? This house is the school?“
„Yes, this is our the school“ odpověděl, přičemž se divil mému údivu.
O dvacet minut později jsme s Lenkou lezli do stanu za silného sněžení a displej auta ukazoval teplotu 2 stupně nad nulou!
Ráno bylo tepleji snad jen o dva stupně, všude bahno, hora za námi, přes kterou jsme měli jet byla v mlze, no počasí, že by psa nevyhnal! Mi vrtalo hlavou, jak se odtud co nejrychleji dostat, respektive, jak se odtud dostat, abychom na těch křižovatkách nebloudili jako včera. Ještě jsem se nestačil ani umýt, když jsem zespod uslyšel zvuk minibusu, který směřoval k nám a určitě pak dál do nějakého města. Doslova bleskově jsme měli sbaleno včetně stanu, přičemž minibus pod naší planinkou už asi před minutou projel. Sjeli jsme z planinky a asi za tři minuty jsme minibus dojeli. Za další dvě hodiny, v neustálém dešti a bahně jsme stále za minibusem dojeli do města Taza. Toto město bylo položeno asi o patnáct set metrů níže jako byly hory a bylo zde výrazně tepleji. Než jsme dojeli do centra města, úplně zmizely mraky, svítilo slunce a bylo doslova vedro! To jsme potřebovali… Cestou do centa města jsme zahlédli pneuservis. Chlapi sice kroutili hlavou, jako, že takto prořezaná guma opravit nepůjde, ale opravit se jí pokusili (guma vydržela až do Ostravy, kde asi 3 km před naším domem praskla!!) Zaplatil jsem jim 100,-DM (270,-Kč)a fičeli jsme dál. V jednom z bufetů v centru města jsme si dali výborné jídlo. Musím říci, že mladí kluci, kterým bufet pravděpodobně patřil byli velice ochotní a jídlo bylo vynikající. Vyjeli jsme z Tazy s úmyslem navštívit jeskyni Grotte Friouato s propastí, ležící v národním parku Tazekka (GPS: 34.104230, -4.072578). Když jsme stoupali do hor nad městem Taza, opět se zatáhlo, ochladilo a během chvíle opět začalo sněžit! Parkoviště u vstupu do jeskyně bylo zcela prázdné. To proto, že jeskyně se pro veřejnost otevírá až od prvního května, což jsme ale nevěděli. Pěšky jsme teda z parkoviště vyšli k hraně propasti (asi 50 metrů), ale bylo to zbytečné, do propasti vidět není. Fotografie od této africké propasti byly ale zajímavé. Před odjezdem jsme všem říkali, že v Maroku je teď 40 stupňů (opravdu bylo!) a teď jsme na sociální sítě posílali fotografie v péřových bundách!
Definitivně jsme teda opustili pohoří Ríf a pokračovali jsme na jihovýchod Maroka, na východní Saharu. De-facto opět po opuštění hor se vyčasilo a začalo být vedro. Toto odpoledne to byla několika set kilometrová jízda pouštní rovinou. Sahara to nejsou duny, Sahara to je vyschlá hlína, kamení a trsy trávy, na kterých se pasou ovce a kozy. Odbočili jsme z hlavní silnice a jeli jsme do pouště s tím, že snad narazíme na místní obyvatele. Po asi třech kilometrech se tak opravdu stalo. Zastavili jsme u kádě plné vody, která stála hned vedle ohrady pro ovce. Všichni, co byli venku zalezli do stanu, jen jedna žena zůstala a pozorovala nás. Šli jsme za ní a gesty jsme ji dávali najevo, že se zde chceme jen porozhlédnout a v ruce jsme měli bonbóny a oplatky. Během chvíle všichni vylezli ze stanu a brali si od nás cukrovinky. Jedné mladé slečně Lenka darovala i své tenisky. Během chvíle k nám z dálky přišel i muž. Asi muž nejstarší ženy a pravděpodobně i otec slečny a ostatních dětí. Začal nás nahlas vítat a gesty ukazoval, že toto je jeho dům, ohrada, káď, ovce… Tito lidé žijí z chovu slepic, ovcí a koz. Pro vodu chodí do daleké studny, nebo chytají dešťovou. Mouku na chleba, který si sami musí upéct, si koupí z nákladního auta, které jednou za čas obyvatele pouště zásobuje. Auto ale nechá věci u hlavní cesty, dál si to tito lidé musejí odnést ručně, bohatší na oslu. U této rodiny jsme osla neviděli a k cestě to měli něco okolo třech kilometrů.
Zastavil bych se u toho „domu“. Byla to pouze v zemi vykopaná díra, přikrytá konstrukcí z větví a přes tuto konstrukci byly nataženy ovčí a kozí kůže. Jejich dům na celý život!
Od rodiny v poušti jsme vyjeli už v pozdní odpoledne a dohodli jsme se se, že v prvním městě zůstaneme stát. Dojeli už skoro za tmy do pouštního městečka Tendrara a na jeho kraji jsme zůstali stát s tím, že tu budeme spát. Asi za půl hodiny k nám přišli dva starší pánové, podle mě oblečeni do nočních košil s tím, že jsou policisté a abychom jim ukázali pasy, řekli, kam jedeme, jestli cestujeme s dětmi apod. My jim přibližný itinerář cesty řekli, dali jsme jim pouze kopie pasů, co jsme měli z domu a když odešli, raději jsme odjeli. Ujeli jsme asi sedmdesát kilometrů a zůstali jsme stát na pumpě ve stejném pouštním městečku Bouarfa. Tu jsme i spali.
Ráno jsme na hlavní silnici zastavili u restaurace a o včerejší zážitek jsme se podělili s hospodským. Ten nám řekl, že jsme v pohodě měli ve městečku zůstat, protože místní z této oblasti se takto cestujících běžně ptají, a to hlavně z důvodů obrany své bezpečnosti. Zjišťují tak, jestli jim do vesnice nepřijel nějaký „bandita“ z nedalekého Alžíru. Našim dnešním cílem byla oblast s dunami u městečka Merzouga. Špatné bylo, že jsme byli na silnici číslo N10 a po ní jsme chtěli dál pokračovat. Místní nás ale vyvedli z omylu a řekli nám, že se musíme těch sedmdesát kilometrů do Tendrara vrátit a do Merzouga jet silnicí číslo R604. Důvod byl ten, že silnice N10 vede kousek přes Alžír. Zkoumal jsem, jestli by ten kousek (asi 4 km) nešel objet pouští, ale nic kloudného jsem nezjistil. Cestou jsme se zastavili v palmové oáze, u pramene v poušti a po ujetí 680-ti kilometrů jsme dojeli do oblasti s dunami. Jako smyslu zbavený jsem se pustil do dun a asi po padesáti metrech sedělo auto v písku, a to až na podlaze. Asi třicet metrů před námi byla palma. Natáhl jsem lana a pomocí navijáku jsem auto vytáhl. Ale po dvaceti metrech jsem na tom byl úplně stejně. Toto jsem opakoval ještě jednou, ale zase jsem ujel asi jen dvacet metrů. Horší bylo to, že teď už jsem stál mimo palmu a neměl jsem se o co přitáhnout. Šel jsem teda do města pro pomoc (2 kilometry) a kluci co mě k autu přivezli na čtyřkolce se divili proč je otravuji.
„Vypusť gumy a jeď!“
A fakt! Společně jsme vypustili gumy až na hodnotu 0,3 atm, auto bez problémů vyjelo a pak v písku jezdilo úplně bez problémů. No, úplně bez problémů ne, protože asi po dvaceti minutách začala silně smrdět spojka, která je pro jízdu v písku evidentně slabá (při přestavbě auta mě na toto upozorňovali…). Ubytovali jsme se v kempu asi 100 metrů od dun a před setměním jsme šli do dun pěšky s tím, že vyjdeme na tu nejvyšší, co jsme odtud viděli (snad 30 metrů). Byla to příjemná, ale zároveň náročná procházka umocněná krásným západem slunce. Nádhera!
