Cestopis, Maroko, 1. část

Vyjeli jsme z Ostravy kolem deváté hodiny ranní a okolo jedenácté večer jsme byli u kempu v italské Cremoně.

Kemp byl ale zavřený a tak jsme ve stanu na střeše Pathfinderu přespali před bránou. V Janově jsme na druhý den byli už před polednem, během chvíle jsme měli vyřízené všechny formality. Jelikož jsme do odjezu lodi měli ještě hodně času, dokoupili jsme si poslední zásoby v nedalekém obchodu. Okolo patnácté hodiny jsme najeli na loď a spolu s námi i dodávkáři s přetíženými dodávkami naloženými i na střeše. Neměli jsme koupenou kajutu a tak jsme dostali dvě sedadla v místnosti určené k sezení. Místnost nebyla zdaleka plně obsazená a my v ní nebyli první a tak na všech čtyřsedadlech už bylo ustláno. Na sedadle pro jednoho nic moc dvoudenní cestování. O jedné sprše a třech umyvadlech ve stejné místnosti pro celé patro ani nemluvím. Při jednom čekání na uvolnění umyvadla se do této místnosti nahrnulo asi dvacet Arabů a všichni si v těch umyvadlem myli nohy. Za deset minut se už ve vedlejší místnosti, každý na svém koberečku, klaněli Alahovi!
Loď nabrala zpoždění při zastávce v Barceloně, protože se naloďovala celá eskadra offroad vozidel francouzské ženské akce Rally Gazelle. Aut bylo určitě přes sto, plus spousta doprovodných aut s nimi. Závodnic bylo minimálně jednou tolik.
Loď asi dvě hodiny čekala na uvolnění místa v přístavu Tanger a po vylodění jsme zase, asi dvě hodiny čekali v řadě na odbavení vozidel na výjezdu z přístavu. Tyto dvě hodiny čekání nebylo nic příjemného, jelikož člověk musel dávat maximální pozor na to, aby všude přítomní imigranti neotevřeli dveře a něco z auta nevzali. Samozřejmě, že je člověk zamknutý, ale když vidíte, že vám někdo něco dává pod kola, musíte ven a ten druhý v autě musí ihned zamknout. Tito imigranti lezou přes všechny ploty a policie dělá, jako že je odchytává. Ve skutečnosti nedělá nic jiného, než dotyčného imigranta zavede zpět za plot a ten se ho pouší překonat znovu a znovu. Všichni co jsme v té řadě stáli jsme pro imigranty aktuálně používali jen nepublikovatelné výrazy. Pokud oni mají obohatit Evropu, pak jí Bůh pomáhej! Konečně jsme vyjížděli z přístavu, když proti nám do něj vjížděl kamion s cisternou. Naprosto úplně všude na něm viseli imigranti! Ve zpětném zrcátku jsem pak viděl, jak je policisté z té cisterny strhávají dolů…
Bylo už tma a my jsme se škrábali do kopce nad Tangerem. Asi po dvaceti kilometrech jsme sjeli na benzínovou pumpu. S pumpařem jsme se domluvili, že během spaní můžeme stát před vjezdem do myčky. Už když jsem stan šrouboval nahoru, foukal tak silný vítr, že jsem měl strach, aby stan ze střechy neodletěl! Snažili jsme se usnout, ale ani náhodou! Musel jsem dolů a s autem jsem vjel do myčky. Pak se spalo v klidu.

Modré město Ševšawán
Ráno jsme z myčky sjeli dolů pod kopec, do města Tetouan. Nejdříve jsme našli banku a vyměnili jsme nějaké eura na dirhamy. Nevěděli jsme sice, jestli je kurz dobrý (1.-€/10,49 DM), ale prostě jsem bance věřil (později se ukázalo, že dobrý byl). Peníze byly a my se vydali shánět SIM karty. Už v bance nám poradili, že si máme pořídit karty od operátora Maroc Telecom (zkratka v telefonu “IAM”). Prodejnu toho operátora jsme asi po dvaceti minutách našli a karty jsme bez problému koupili (nano SIM pro iPhone) za cenu 30,-Kč. Karty jsou ale prázdné a musejí se dobít v mobil shopu, u oprátora to možné není. Ještě předtím se ale musely aktivovat telefonátem operátorovi, což na prodejně ihned udělali. I přesto nám nefungoval internet, protože v telefonu se musí přenastavit mobilní datová síť (APN: wap.iamgprs.ma). Ve službě se pak musí zvolit 3G! Ono sice v Maroku na některých místech existuje i pokrytí 4G, ale pokud máte zvolenou tuto službu a ona není v dosahu, pak vám internet nefunguje! Tomu se vyvarujete právě tím, že hned nastavíte pouze 3G a máte klid. Z toho co jsem napsal je jasné, že pro kartu raději k operátorovi, než ji koupit od šmelinářů v přístavu! Vyšli jsme z prodejny operátora a sháněli se po mobil shopu, což je prodejna s mobily a příslušenství k nim. Tady jsme si kopili stírací dobíjecí kartu a dobili si kredit. Samozřejmě né my, vše za nás udělal prodavač! Od tohoto momentu jsme v telefonech oba měli 12GB dat, za což jsme zaplatili 10,-DM (cca 270,-Kč).
Kousek za Tetouanem jsme odbočili na pistu (nezpevněná silnice), která vede až do Švšawánu. Po ujetí asi 25-ti kilometrů jsme narazili na křižovatku několika cest a nebyli jsme schopni sami přijít na to, po které dál pokračovat. Během chvíle kolem nás procházel nějaký pastevec a cestu nám ukázal. Z jeho gest jsme ale pochopili, že cesta je snad zavalená nějkým sesuvem půdy. Udělali jsme si jídlo o už když jsme uklízeli, šel okolo další člověk, tentokrát se psem. Ptal se kam jedeme a když jsme mu odpověděli, ukazoval nám po které cestě bychom měli pokračovat. Byla to ale úplně jiná cesta než ta, kterou nám před tím ukazoval pastevec. I díky počasí v předešlých dnech, kdy hodně pršelo a sněžilo jsme se rozhodli, že raději pojedeme zpět a hory objedeme po asfaltu.
Už v pozdní odpoledne jsme přijeli do města Chefchaouen (čti Ševšawán), kde jsme si hned u cesty všimnuli parkoviště (GPS: 35.165844, -5.262107). Obsluha nám také ukázala cestu do mediny (staré město). Největší atrakcí města jsou modře nalíčené fasády domů. Některé domy jsou pak obloženy pestrými keramickými kachlíky. Do mediny jsme šli bez průvodce a neudělali jsme tak kšeft ani jednomu, kteří se nám cestou až otravně nabízeli. Strašení, že se sami z mediny už nevymotáme je zcestné, protože i když se beznadějně v uličkách zamotáte, stačí se v této medině držet z kopce a jste venku!
Cestou do Šavšawánu jsme si všimli směrovky ke kempu na začátku města, kterého jsme po prohlídce mediny využili. Kemp Azilan (GPS: 35.175341, -5.266339) leží vysoko nad městem a je teda lépe do něj jet až po prohlídce mediny. Naopak by to byla celkem túra! Cena kempu na jednu noc je cca 200,-Kč pro dvě osoby s autem a v kempu teče teplá voda. Tento kemp není určitě z těch krásných, ale nemohli jsme si stěžovat.