V Dušanbe jsme si natankovali a vyrazili jsme směrem město Kalaikhum, kam jsme měli v plánu dojet večer.
Naivní představa a hlavně, pokud by to tak bylo, byla by to zbytečná honička, když je tu tolik krásy. Jen několik kilometrů za Dušanbe se asfaltový povrch změnil v šotolinu a jelikož byl na silnici hustý provoz, prachu bylo do aleluja. Okolo obce Obigarm jsme zastavili u čerpací stanice abychom si natankovali. Ono to byla čerpací stanice jen co se stavby týče, stojany na ní ale chyběly. Místo nich na zemi leželo mnoho kanystrů s benzínem. Před pumpou stála parta kluků, kteří se snažili okolo jedoucí motoristy nahánět ke kanystrům. Po nějaké době smlouvání jsme každý do nádrže nalili jeden kanystr benzínu a doufali jsme, že v nich teď opravdu benzín máme.
Já cestou často zastavoval a fotil. Kdo to má stejně tak ví, co je to za pakárnu. Každou chvíli zastavit, dát motorku na stojan, sundat přilbu, rukavice, batoh, vytáhnout foťák, udělat fotku, vše dát zpět, sednout na motorku, ujet sotva několik set metrů a vše znovu! Pamírem a Ťan-Šanem bych jel raději na kole, abych toho viděl a vyfotil mnohem více. Otto s Anetou focení moc neřešili. Jeli a Aneta během jízdy dělala výcvaky na mobil. Nedaleko za mostem přes řeku Kyzylsu mě na rozdvojení cesty zastavila policie ke kontrole pasu, přičemž si údaje z mého pasu zapisovali do sešitu. Otto s Anetou mi už před tím ujeli a já si myslel, že v některém bodě cesty mě počkají. A ve kterém bodě, když už ne v tomto? Zeptal jsem se policajtů, jestli tu před chvílí neprojel český pár na motorce a bylo mi řečeno, že ano. Přes rameno policajta jsem také viděl jmen těch dvou zapsaná v sešitu. U motorky se mě jeden z policajtů ptal kam jedu a když jsem mu řekl, že do Kalaikhum divil se a řekl mi, že moji kamarádi tam určitě nejedou, protože odtud nejeli doprava, ale zhruba před třiceti minutami jeli doleva. A to je směrem hranicím Kyrgyzstánu. Během policejní kontroly začalo silně pršet. Oblékl jsem si nepromoky a vyrazil jsem z rozcestí doprava. Odtud už asi pojedu sám.
Silně pršelo a šotolinová cesta se změnila místy v bláto, místy v potok. Silnice tu vedla údolím, ve kterém bylo při zatažené obloze celkem temno a počasí dodávalo na dramatičnosti. Ale i tak to bylo překrásné údolí! Dramatično pak bylo zvláště v místech, kdy přišlo prudké stoupání nebo klesání v bahně. Hned v prvním stoupání jsem se s motorkou v hlubokém bahně dostal na levý svah, na který jsem o pár metrů později i s motorkou ulehl. Pád byl sice při nulové rychlosti, nicméně, téměř do tekoucího bahna. Postavit zpět motorku na kola a rozjet se byl opravdový zážitek. V dalším stoupání v bahně mi motorku pomohli tlačit dva místní chlapíci, protože zadní kolo v tom bahně hrabalo a já jel více dozadu než dopředu. Chvíle kdy přestalo pršet, těch ale nebylo hodně, jsem využíval k focení. Bylo pozdní odpoledne a bylo mi jasné, že do Kalaikhumu dnes nedojedu. Z jednoho z těch kopců jsem sjel k řece a před sebou jsem uviděl zavřenou závoru. Vedle ní stála budka, ve které seděl policajt a kontroloval pasy. Po kontrole jsem se u motorky díval do mapy v telefonu, vedle mě byl most přes řeku do městečka Tavildara, a já uvažoval, jestli má smysl jet dál, nebo jestli mám shánět ubytování v tomto městečku. Zažraný do mapy jsem ani neslyšel, že za mnou zastavila motorka. Reagoval jsem, až když jsem uslyšel stejnou větu jako u servisu v Dušanbe: “Hmmm, Tomíkova cesta…” Otto s Anetou mě dojeli.
Po setkání mi vysvětlili, že u té první policejní kontroly se spletli a jeli na opačnou stranu. Na chybu přišli zhruba až po půl hodině jízdy, takže zrovna v čase, kdy já odtud odjížděl správným směrem. Domluvili jsme se, že dnes už nikam nepojedeme, a že se ubytujeme tady, v Tavildaře. Když jsme přejeli most a na náměstí se ptali lidí na ubytování, řekli nám, že ubytování v místním hotelu není možné, protože ten je rezervován pro zítřejší prezidentskou návštěvu. Je pravdou, že už na mostě jsem si všiml nápadné výzdoby, podobné té, která se u nás používala k oslavám 1. máje. S lidmi na náměstí jsme se bavili o dalších možnostech ubytování, přičemž jedna z místních dam nám nabídla možnost ubytování u nich v domě. Dohodli jsme se s ní na ceně deseti dolarů za osobu a jelo se. Nebylo to daleko, jen do jejich zahrady vedla pouze uzoučká branka, před kterou byl navíc hluboký příkop pro odtok vody ze silnice. Za pomocí fošny a místních kluků jsme motorky de-facto přenesli do zahrady a pak nám paní domácí ukázala, kde budeme spát. Ottovi s Anetou ustlali ve vestibulu u hlavního vchodu do domu, mi v jednom pokoji domu. V tom už byl ubytován nějaký Tádžik, který ve městečku na něčem pracoval. Alespoň nám to tak paní domácí řekla. Tádžika jsem téměř neviděl, přišel někdy v noci a odešel brzy ráno. Dveře tohoto pokoje nebylo možné zavřít a byly celou noc dokořán otevřené do zahrady. Ani mí kamarádi si neužili moc soukromí, protože pokud šel někdo do domu, procházel přímo okolo matrace, na které měli ti dva ustláno. Ubytování bylo opravdu bídné. Například ve sprše, vymalované jakousi černou barvou, která mi připomínala asfalt, ale nesmrděla, vedla od stropu kovová trubka ukončená průmyslovým kohoutkem. Z toho tekla studená voda. Na protější stěně byl malý bojler, ke kterému se doslova strašidelně táhly dráty s elektřinou, jen tak, volně prostorem koupelny. Z bojleru jsem si musel napouštět horkou vodu do nachystaného kbelíku a tu jsem si následně ředil studenou vodou z onoho kohoutku. Samotné sprchování pak probíhalo poléváním se vodou nabíranou do hrníčku z toho kbelíku. Cena za ubytování byla včetně večeře a snídaně, což je v tomto regionu standard. Někde bylo jídlo bídné, někde výborné. V tomto případě bylo výborné, k večeři jsme dostali velkou porci pečeného masa a chléb a k tomu talíř čerstvého zeleninového salátu. Ke snídani pak byla vaječná omeleta s chlebem. Když jsme u večeře vyslovili přání koupit si pivo, členové rodiny se rozprchli a asi do dvaceti minut přinesli několik láhví piva. Upřímně si už nepamatuji co to bylo za pivo, ale za těch pár dolarů se to pít dalo.
Celou noc pršelo. Ráno bylo zataženo, ale už bez deště. Po snídani jsme během chvíle na ulici sehnali pár chlapů, kteří nám pomohli přenést motorky ze dvora na silnici a pokračovali jsme dál. Asi za hodinu se vyčasilo a bylo nádherné slunečné počasí. Na můj vkus ale vedro. Když jsme asi hodinu jeli, viděli jsme, že v těchto místech včera vůbec nepršelo. Země tu byla suchá a nic nejevilo známky nedávného deště. Přijeli jsme k prvnímu brodu, který byl asi třicet centimetrů hluboký a proud řeky byl v tomto místě celkem silný. Otto jel brodem s nohama na zemi, ve vodě, což mu jeho motorka při jeho výšce dovolovala. Já jsem naopak v takovýchto místech poznával, že Yamaha Teneré není pro mě úplně vhodná volba, protože když jsem stál na rovném povrchu, jen tak tak jsem dosáhl nohama na zem. V brodech jsem pak míval problémy a musel jsem je projet bez zastávky. Kdybych totiž motorku zastavil s koly na kamenech, a chtěl bych u toho dát nohu na zem, musel bych motorku nahnout do takového úhlu, že bych ji už neudržel a spadl bych i s ní do vody. Tento brod jsem ale projel bez problémů. Za brodem se jelo výjezdem do svahu, na kterém opět stála strážní budka a v ní policajt kontroloval pasy. Já šel ke kontrole jako druhý a ti dva mi ujeli. Jel jsem tedy sám, zastavoval jsem kvůli focení, prostě žádný spěch. Později jsem projížděl nějakou osadou a za ní šla cesta prudce do kopce. Asi v jeho polovině se cesta rozdvojovala do stran, jakoby chtěla cesta z každé strany obejmout tu horu přede mnou. Na tomto rozdvojení stála BMW mých kamarádů, oni leželi vedle v trávě a čekali na mě. Toto místo nám popisoval mechanik v Dušanbe (Bike house Dušanbe) a zdůrazňoval, že mnoho lidí toto rozdvojení přehlédne a pokračuje na nesprávnou stranu, doleva. Nevím, mi připadalo rozdvojení cesty výrazné a i kdyby tu na mě ti dva nečekali, určitě bych tu zastavil a podíval se do mapy. Cesta dál pokračovala do prudkého svahu po hliněných muldách a přes koryta vymletá vodou tekoucí ze svahu v době deště. Objeli jsme horu na kterou jsme vystoupali a otevřel se nám pohled do krásného údolí a na zasněžené vrcholy Pamíru v dálce. Ve svahu před námi pak byla vidět cesta linoucí se do skalnatých kopců v dálce. Když jsem fotil údolí, uslyšel jsem za sebou silné hřmění. Všechny nás zamrazilo, protože bouřka vůbec nebyla daleko, navíc přišla z ničeho nic, jak to v horách chodí. A to v místě, kde se nebylo možné nikam schovat. Asi po dvaceti minutách jízdy jsme se dostali do místa, kde cesta vjížděla do soutěsky a bylo to v čase, kdy jsme měli bouřku doslova nad hlavou. Soutěska byla hluboká a celkem úzká. Odhadoval jsem, že na protější stanu to není více jak sto metrů. Podvědomě jsem jel na levé straně cesty, abych byl dál od hrany svahu na pravé straně. Zdálo se, že bouřka řádí na druhé straně kopce, a že jsme v soutěsce alespoň trošku schovaní. Jeli jsme prudkým klesáním a do ubytování v Kalaikhum nám zbývala zhruba hodina jízdy. PRÁSK! Do pravého svahu soutěsky práskl blesk, přímo v naší úrovni. Nám bylo jasné, že když mohl tam, může i sem, na stranu, po kterém jedeme. Jak snadno a rychle člověk zapomene, že za pravou hranou silnice je hluboký sráz. Najednou jsme nejeli třicet až čtyřicet, ale letěli jsme jak po české okresce, sedmdesát až osmdesát! Projeli jsme soutěskou, sjeli jsme pod hory, kde opět svítilo sluníčko. Po bouřce ani památky. Když jsme zastavili u pasové kontroly a po ní si na chvíli sedli do trávy abychom si dali svačinu, viděli jsme, že bouřka se drží v horách. Za námi bylo úplné temno a nad horami se silně blýskalo. No, byl to zážitek…
Do Kalaikhumu už to nebylo daleko a dojeli jsme tu zhruba okolo 16-té hodiny. Na křižovatce před městečkem stál člověk, který nás zastavil aby se zeptal, zda potřebujeme ubytování. Když jsme se na ubytování domluvili, zavedl nás do penzionu kousíček od křižovatky(Moto hostel Roma) . V tu chvíli jsme v ubytování byli sami a také jsme měli dost času, podívat se po městě. Narazili jsme i na bankomat, který ale přijímal pouze karty VISA. Asi po hodině jsme se vrátili do penzionu a ten už byl téměř plný. Motorkáři, cyklisté, bylo tu určitě více jak padesát lidí. Večer jsme seděli s gruzínskými motorkáři, kteří tu přijeli od Chorogu, a kteří nám líčili, jak strašná a nebezpečná cesta nás čeká. Druhý den, už v Chorogu, jsme uvažovali o tom, jak ti Gruzínci projeli úsek Kalaikhum – Dušanbe. Ten byl totiž technicky mnohem náročnější než ten do Chorogu.
.