Ze Samarkandu jsem vyjel brzy ráno s konečně platnými tádžickými vízy a na hraniční přechod Tádžikistánu jsem dorazil za nedlouho.
Zastavil jsem na pravé straně vedle dvou francouzských motorek a šel jsem vyřizovat pasové formality. Tu se našel jeden celník, který si před ostatními, nevím proč, chtěl ze mě utahovat. Já měl opravdu hodně dobrou náladu a do toho vědomí, že celníky moc nemusím. Proto jsem ho vyzval, aby mluvil rusky a pak, během chvíle to dopadlo tak, že mi šel pro čaj! Toho si všimli dva francouzští motorkáři a hodně se tím bavili. Když mi celník donesl čaj, vysvětlil jsem mu, že chlapci z Francie mají taky žízeň a on šel zpět pro další dva čaje. Sice dělal, že mu to vadí, nahlas vyřvával a silně gestikuloval, ale čaje během chvíle přinesl. Pak jsme fakt v pohodě pokecali a společně s Francouzi jsem vjel do země, na kterou jsem se hodně, ale opravdu hodně těšil. Do země Pamíru, Tádžikistánu.
S klukama jsme zastavili asi po dvaceti kilometrech ve městě Panjakent. Museli jsme si koupit místní SIM karty a vyměnit peníze. Jelikož v obchůdku, ve kterém prodávali SIM karty, měli polední pauzu, dali jsme si, po výměně peněz, u nedalekého hladového okna výborný kebab. Po takovémto obědě a zakoupení si SIM karet jsme pokračovali do Dušanbe a já začínal být lehce nervózní. Za jízdy mi už silně rachotil řetěz a už od Samarkandu jsem věděl, že řetěz je po smrti! Bylo jasné, že nejdál v Dušanbe budu muset nějaký řetěz sehnat a tento zničený vyměnit. V serpentinách, nedaleko před tunelem smrti, stála na levé straně skupina italských motorkářů a řešili elektro závadu na jednom z motocyklů. Zastavili jsme a jeden ze dvojice francouzských motorkářů se ujal opravy italské motorky. Musím říct, že tomu opravdu rozuměl. Nicméně se mu motorku opravit nepodařilo a jelikož bylo hodně hodin, tako jako jediný rusky mluvící jsem navrhl, že se pokusím zastavit nějaké nákladní auto, a že domluvím, aby Italovi motorku odvezlo do Dušanbe. Tam to bylo zhruba ještě devadesát kilometrů. Hned první řidič nákladního auta na mávnutí zastavil. Bylo to hodně staré auto na převoz dobytka a na korbě byla hromada sena či slámy, nevím. Italové mi řekli, že jejich cenový strop za odvoz motorky je třicet euro. Když jsem se řidiče před naložením motorky zeptal kolik za převoz chce, řekl, že dvacet euro. Za chvíli jsme asi v pěti lidech zvedali na vysokou korbu nákladního auta italskou Suzuki V-Strom. Řidič porouchané motorky sedl do nákladního auta na sedadlo spolujezdce a nákladní auto odjelo do Dušanbe. My se zbytkem Italů vyjeli za nedlouho po nich a ani nevím jak, projeli jsme tunelem smrti. Po pravdě je to příšerný tunel, pět kilometrů dlouhý. Stavěli jej Íránci prý za strašné peníze a moc se jim to nepovedlo. Silnice v tunelu je plná hlubokých děr a jelikož ze stropu neustále a hodně teče voda, jsou díry zalité. Člověk tak neví, do čeho kdy spadne. K tomu se musí připočíst totální tma, umocněná mlhou silného smogu, vytvořeného hustým provozem aut. Absence vzduchotechniky v tunelu jako by tu byla samozřejmostí. Moc si nedovedu představit jízdu tunelem na kole a mám za to, že cyklisté si před tunelem musejí stopnout nějaké auto, které je i s kolem převeze na druhou stranu. Zůstat z nějakého důvodu delší dobu v tunelu, šlo by určitě o život! Za tunelem jsme zastavili k fotografování a celá parta jsme se domluvili, že se v Dušanbe společně ubytujeme a zajdeme si na pivo. Já přes můj účet u Bookingu objednal pro všechny ubytování a jeli jsme na první pumpu do Dušanbe. Tu také čekalo nákladní auto s pokaženou motorkou. Všichni Italové pak společně odjeli někam do servisu s tím, že za námi přijedou do ubytování. To bylo ale naposledy, co jsme je viděli.
S Francouzi jsme se ubytovali v zamluveném ubytování a tu jsme zjistili, že majitel ubytování na Bookingu lže. K ubytování měl volná pouze tři místa, tedy pro mě a Francouze. Šest Italů by tu v žádném případě nevešlo a šest motorek už vůbec ne. Ubytování nebylo placené předem, a tak jsem nakonec uvítal, že se na nás Italové vykašlali. Před majitelem ubytování jsme ale na oko dělali cavyky a po vyřčení slevy jsme tu zůstali. Francouzi se tu seznámili s černochem, který v Dušanbe pracoval a tady přebýval. Ten nám řekl, že nás zavede do výborné restaurace. Jak řekl, tak se stalo a taxíkem, doslova za pár drobných, jsme jeli do centra města. Po krátké prohlídce nasvíceného náměstí jsme šli do restaurace o dvě ulice dál. Restaurace se jmenovala Gastrobar 28 a odbočovalo se k ní z Rudaki Avenue. Černoch se s personálem znal a asi díky tomu se pro nás v hodně naplněné zahradě restaurace našla volná místa. K Francouzům si během chvíle přisedly i místní slečny a nebylo pochyb o tom, proč se tak stalo. Holky ale ovládaly pouze svůj a ruský jazyk, a tak jsem se stal jejich tlumočníkem. Inteligentní rozhovor probíhal zhruba takto.
„A ty jsi odkud?“, zeptala se jedna z holek Francouze, který seděl naproti mně.
„Z Bordeaux, to je ve Francii“, odpověděl Francouz směrem ke mně anglicky, a já ji to přeložil do ruštiny.
„ Ahááá, ve Franc…“ neuměla to po mě zopakovat. To mi nedalo, zasáhl jsem do jejich konverzace a zeptal jsem se té holky sám.
„A ty víš, kde je Francie?“ Myslím že jinou odpověď, vyslovenou s otazníkem, jsem ani nemohl čekat.
„V Americe!??“
Francouz její odpovědi rozuměl, kopl mě pod stolem a vyhrkl na mě: „Nechej ji u toho!“
Restaurace to je po pravdě moc hezká, ale cenově je jako dražší restaurace u nás, prostě žádná tádžická láce. Po večeři jsem si vzal taxi zpět do ubytování a byl jsem zvědav, kde ráno seženu řetěz. Dál jsem tak jet v žádném případě nemohl, zvláště když za cedulí Dušanbe začíná Pamír. Ráno jsem hledal Francouze v ubytování. Ale i když tu jejich motorky stály, oni tu nebyli. Na Facebooku jsme si ale později psali.
Když jsem v Kazachstánu seděl s Radkem Přibylem, dal mi do mapy bod, kde se v Dušanbe nachází moto klub, ve kterém, v případě potřeby, snad najdu pomoc (Bike House Dushanbe, Druzhby Narodov Street 80, Dushanbe, Whatsapp: +992934540003). Zastavil jsem motorku ve dvoře klubu a šel jsem do dílny za mechanikem. Když jsem mu vysvětlil můj problém, vysypal ze starého barelu od oleje asi padesát kilo použitých řetězů a řekl mi, abych se pokusil najít si řetěz mého rozměru, který bude v lepším stavu než ten, který mám na motorce. Nový že nemá a mít ani nebude. Půl hodiny jsem se přehraboval v hromadě šrotu a „svůj“ řetěz jsem našel! A opravdu byl lepší než ten na motorce. Když jsem v příšerném vedru, na přímém slunci, řetěz měnil, někdo za mnou česky četl text nálepky na mé motorce:
„Hmm, Tomíkova cesta!“ Četl to kluk z Olomouce.
Otto tu byl na svatební cestě se svou novomanželkou Anetou. Když jsem před tím byl za mechanikem, ani jsem si nevšiml, že na dílně stojí BMW GS 800 s českou SPZ. Na té se jim pokazilo dobíjení, pravděpodobně vinou žáru od výfuku. Celý den se řešil náhradní díl na jejich BMW a my se přitom domluvili, že já tu zůstanu ještě na jednu noc, a že si večer zajdeme na pivo do stejné restaurace, jako já byl včera s Francouzi. K večeru jim mechanik konečně řekl, že díl tu odněkud přiletí až za deset dnů, a že jestli chtějí, půjčí jim ráno, na těch deset dnů, úplně stejnou motorku, jako je ta jejich. Cena za náhradní díl byla 800,-Euro, cena za půjčení motorky na deset dnů byla 1.200,- Euro! Chudák Otto s vidinou pokažené svatební cesty souhlasil a šli jsme do restaurace. Mám za to, že tu jsme se díky pivu více seznámili. A to i přes to, že mi Otto pořád zdůrazňoval, že on ani Aneta nejsou socializovaní! ? Tak hrozné to nebylo a po dalších pět dnů mi s nimi bylo opravdu fajn!
Ráno druhého dne jsme se sešli v moto klubu, kde už pro ně ležela „připravená“ náhradní motorka. Nemohu říct, že stála, protože stojan byl tak ohnutý, že kdykoliv Otto dal nastartovanou motorku na boční stojan zdechla. Elektronika totiž měla za to, že motorka spadla. Na motorce byly totálně sjeté pneu, zpola ulomená spojková páčka, jeden boční kufr chabě držel na ulomeném držáku… a mraky dalších závad. Byla to BMW GS 800, ale od tohoto momentu té motorce nikdo neřekl jinak než: „éto Pamir!“ To byla totiž jediná odpověď mechanika na všechny závady, na které Otto při přebírání motorky přišel. Nakonec přišla i perla. To, když mechanik přišel s tím, že si má Otto vzít svou SPZ a své doklady, protože jeho motorka není přihlášená. Děcka si sbalila ty nejnutnější věci do polámaného kufru a kolem poledne jsme vyjeli na pět dnů do Pamíru.
Jestli mě opravdu něco z Dušanbe mrzí tak skutečnost, že jsem minimálně fotil. Proto mám z tohoto místa velice málo fotografií a bude potřeba tu jet ještě jednou! 🙂
