Cestopis!
Kdo by při včerejším příjezdu řekl, že z tak odporného počasí bude takovéto ráno. Sešli jsme na snídani dolů do restaurace. Tady jsme se dozvěděli, že do Zermattu můžeme jet buď vlakem nebo taxíkem, a ten že bude v kempu zastavovat už za 30 minut. Jelikož byl taxík jen nepatrně dražší než vlak, vybrali jsme si tuto variantu. Jízdenku jsme si zakoupili i pro zpáteční cestu. Abych to uvedl na pravou míru. To, co zde nazývali taxíkem, byl ve skutečnosti minibus asi pro dvanáct cestujících, který sbíral turisty po hotelech a poté je vozil do Zermattu.
Po vystoupení z minibusu jsme se vydali přímo k lanovce pod Matterhorn. Rozhodli jsme se totiž, že vyjdeme až k horské chatě Hörnlihütte, která leží přímo pod stěnou Matterhornu. Z této chaty, okolo čtvrté hodiny ranní, vycházejí horolezci směrem k vrcholu hory. Lanovkou jsme vyjeli až do její horní stanice a odtud jsme se pěšky vydali ke zmíněné chatě. Tam jsme to měli něco okolo třech hodin chůze. Ještě musím zmínit, že na straně pod Malým Matterhornem se celoročně lyžuje na ledovci a i tento den tu bylo hodně lyžařů. Jak už to bývá, patří k lyžování na přírodním sněhu i odpovídající teplota. Hned po vystoupení z lanovky jsme ji pocítili! Teplota tu byla jen tři stupně nad nulou a foukal celkem silný vítr. Netvrdím, že nám to nebylo předem jasné, ale jelikož jsme cestovali na motorce, bylo nemyslitelné, abychom si s sebou vezli zimní oblečení a horskou obuv. Nicméně jsme se k chatě vydali. Asi po hodině chůze jsme sešli dolů do sněhového pole kde sice ustal nepříjemný vítr, ale díky hloubce sněhu a propadávání se do něj byla chůze mnohem obtížnější. Navíc jsme během pár kroků měli tenisky plné sněhu. Jelikož jsme ani po dvaceti minutách neviděli vycházet ze sněhového pole žádnou stezku, rozhodli jsme se, že začneme stoupat ke kopci vpravo. Díky stoupání se ale zvyšovala intenzita studeného větru a začala být zima. Přesto jsme pokračovali dále až jsme zjistili, že kopec před námi není obyčejným kopcem, ale že je to pro nás nepřekonatelná skála. Museli jsme se vrátit do sněhového pole a tímto polem jít dál až do bodu, kdy z něj uvidíme vycházet pokračující turistickou stezku. Než jsme ale k tomuto poli sešli, byli jsme doslova zmrzlí a nejn to. Já totiž neměl ani žádnou čepici a ze silného větru na hranici nulové teploty mě už bolela hlava. Nemělo cenu riskovat a proto jsme v tomto bodě naši tůru vzdali. Asi po hodině a hodně zmrzlí jsme došli k lanovce. Sjeli jsme do Zermattu, kde bylo bezvětří a teplota asi o 25°C vyšší. Po dvouhodinové prohlídce opravdu malebného městečka jsme minibudem sjeli zpět do kempu, ze kterého jsme ráno chtěli pokračovat ve směru na Francii.
Následující ráno jsme se vzbudili do zataženého, ale teplého rána a celkem brzy jsme se vydali směrem k francouzským hranicím. K těmto hranicím jsme se blížili klikatou cestou od města Martigny, když začaly z nebe padat opravdu velké kapky deště. Nemohu říct, že pršelo, jen sem tam padaly na zem kapky deště o objemu snad štamprle! Asi pět kilometrů za hranicemi, tedy už ve Francii, jsme zahlédli směrovku ukazující ke kempu. Ani chvíli jsem neuvažoval a do tohoto kempu jsem odbočil. Trvalo asi patnáct minut než jsme postavili stan a naházeli do něj karimatky a spací pytle. A začlo to! Během dvou sekund se padající kapky změnily v opravdu silnou průtrž mračen. Nebylo sice nijak pozdě, ale nám nezbývalo nic jiného, než zalehnout ve stanu a v kraválu bubnujících kapek o plachtu stanu se pokusit usnout.
Tak nějak v polospánku jsem zaregistroval, že během noci bubnování kapek utichlo. Ráno pak bylo krásné a nám se až teď naskytla možnost se po opravdu krásném kempu rozhlédnout. Po osprchování jsme šli do recepce zaplatit ubytování, ale vše bylo zamčeno, nikde ani živáčka. V celém kempu byl kromě našeho stanu ještě jeden obytný přívěs a jinak nikdo. Za chvíli jsme kolem recepce projížděli na motorce a když jsme tam nikoho neviděli jeli jsme dál. Po necelých dvaceti kilometrech jsme dojeli do krásného městečka Chamonix-Mont-Blanc odkud se naskýtal krásný pohled na nejvyšší alpskou horu i na ledovec pod ní. Jelikož jsme němli moc času, trvala nám prohlídka města jen něco přes hodinu a rychle jsme vyjeli na jih k pobřeží Středozemního moře, kam jsme to měli necelých šest set kilometrů. Zbytek dne byl doslova horký. O to víc, čímž více jsme jeli na jih. Našim cílem pro tento den bylo město Saint-Tropez a jeho slavná četnická stanice. Byli jsme necelých deset kilometrů před ním, když jsme vpravo u cesty uviděli kemp. Jak jsme pak v recepci zjistili, byl tento kemp rozdělen silnicí na dvě části. Jedna část byla drahá a druhá ještě dražší. Ta u moře, doslova na pláži, byla samozřejmě ta dražší. Z recepce jsme odešli o 90,-€/2 noci lehčí. Postavili jsme stan na písku v levnější části kempu a šli jsme se pododívat k moři do dražší části kempu. Bylo už v podvečer a naproti přes vodu bylo vidět spousta lodí a lodiček kotvících buď v blízkosti, nebo přímo v přístavu města Saint-Tropez. V opravdu krásné restauraci kempu jsme si dali večeři i víno. Večeře byla kupodivu levná, až jsme to nečekali. Během večeře jsme pozorovali, že se zvedá silný vítr a doufali jsme, že ten s sebou nepřinese špatné počasí. V noci pak vítr zesílil natolik, že jsme měli obavy aby stan ukotvený v písku vůbec vydržel na stejném místě a abychom se tak ráno nevzbudili někde úplně jinde!
To ale nebyl hlavní důvod toho proč jsme se moc nevyspali. Tím hlavním důvodem byla pařba „Krišotů“ ve vedlejším stanu až do ranních hodin.
Sotva pařba vedle skončila, začalo být ve stanu příšerné vedro a my jsme vstávali do horkého dne. Po sprše a kempingové snídani jsme se pěšky vydali do Saint-Tropez, kam jsme to měli něco okolo osmi kilometrů. Nechěli jsme jet na motorce a tahat se pak městě s přilbami a proto jsme zvolili tuto pěší variantu. V polovině cesty jsme doslova chcípali žízní a vedrem! Navíc bylo brzy a všechny obchody kolem cesty byly ještě zavřené. Když jsme později procházeli kolem jedné ze zastávek, přijel do ní autobus. My byli doslova nadšeni, když řidič na naši otázku odpověděl, že do Sanit Tropez jede! Na konečné jsme vysoupili z autobusu, kolem domu jsme zahnuli doleva a pokračovali jsme dál do města. Přitom jsem říkal Lence, že bych chtěl nejdříve najít tu četnickou stanici a pak až bych se podíval do města co je tu zajímavého. Jelikož jsme něvěděli, kde ta stanice je, ptali jsme se místních a ti nás k našemu překvapení vždy poslali do aktuální policejní stanice a ne do té filmové, proslavené Louis de Funésem. To jsem opravdu nechápal! Naproti přístaviště v centru města jsme objevili městské infocentrum, ve kterém jsme zjistili, že budova četnické stanice stojí u konečné autobusu. Přesně na tom rohu, kde jsem Lence říkal, že bych chtěl tuto stanici najít nejdříve. Kdybych v ten moment zvedl hlavu zjistil bych, že nademnou stojí nápis Gandarmerie Internatiole. Prohlédli jsme si tedy město i starý přístav a vydali se zpět k četnické stanici. Tady se právě několik anglicky mluvících turistů fotilo s četníkem, který imitoval toho filmového. Fotili se po jednom, pak každý zvlášť, pak ještě po dvojicích a četník ochotně a opravdu dlouho pózoval. Thank you(!) řekli jednohlasně tito turisté asi po dvaceti minutách fotografování a aniž by dali tomu četníkovi jediný cent šli dále do města! Ten četník dostal doslova záchvat, začal zuřivě mlátit čepicí o lavičky, později o zem což doprovázel nějakým, pravděpodobně vulgárním, francouzským komentářem. Asi po pěti minutách záchvatu zmizel a už se neukázal! My si pak u této stanice udělali pár samostatných fotek a odjeli jsme autobusem do kempu. Co se Saint-Tropez i četnické stanice stanice týče, nestála návštěva tohoto města za vynaložené peníze i čas! Stanice byla v tu dobu trvale uzavřena a takových měst jako je Saint-Tropez, a ještě daleko hezčích, najdete mraky. Dnes je ze stanice muzeum francouzské kinematografie otevřené pro veřejnost a snad jeho návštěva stojí za to. Toto ale nemohu posoudit.
Další den v dopoledních hodinách jsme v dešti přijeli do Monaca, ale ihned po zaparkování se jako na mávnutí kouzelným proutkem úplně vyjasnilo a opět začalo to příšerné vedro. Rozhodli jsme se zariskovat. Přilby i bundy jsme nechali přehozené na motorce zaparkované na ulici a vydali jsme se na prohlídku města. Město jsme prošli de-facto ulicemi, které při velké ceně formule 1 tvoří závodní okruh. Mimo tento závod jsou to prostě obyčejné městské ulice. Když jsme šli do kopce ke kasínu, šla před námi česká rodina se dvěma pubertálními dcerami. Celý ten kopec ty dvě dcery „hučely“ do svého otce:
„Tati podívej! Tady je Gucci! Tati a tady je Viutton, Hermés a Prada tam musíme jít!“
Při neustálem tlaku dcer k návštěvě těchto obchodů se otec na kopci zastavil, popadl dech a na obě holky doslova zařval:
„Máte snad pocit, že jsem Rothschild?!“
My pokračovali dál ke kasínu, příčemž jsme s úsměvem prošli kolem holek, které se s protaženými ksichty dívaly někam na moře. Asi během dvou hodin jsme prošli toto krásné město. Na motorce jsme pak našli všechny věci a pokračovali jsme do italské Cremony. Když jsem kdysi pracoval v Itálii, říkali mi Italové, že vždy mám jít na jídlo do té nejzapadlejší hospody v nějaké zapadlé uličce kam chodí pouze místní, protože tam prý dostanu vždy to nejlepší jídlo i pití. Pokud by tomu tak nebylo dostal by takovýto restauratér od místních údajně přes hubu. Je pravda, že hodněkrát jsem této radě dal za pravdu a to i v případě noclehu a večeře v Cremoně.
Ráno jsme z Cremony vyjeli asi v pět hodin a díky dešti v Rakousku jsme se museli neplánovaně ubytovat ještě na jižní Moravě a domů jsme tak dojeli až následující den dopoledne.
Předchozí článek z této cesty
Video z jízdy do průsmyku passo Stelvio
Video z jízy do průsmyku passo Rombo-Tmmelsjoch
Odkazy:
Informace o hoře Matterhorn
Informace o městu Zermatt
Informace o cenách lanovky pod Matterhorn
Informace o horské chatě Hörnlihütte (němčina)
Informace o francouzském kembu Montets
Informace o nejvyšší evropské hoře Mont Blanc
Informace o městě Chamonix-Mont-Blanc
Informace o městě Saint Tropez
Informace o francouzském kempu Des Mures (angličtina)
Informace o filmové četnické stanici v Saint Tropez (francouština)
