V neděli jsem se v domku u Sergeje vzbudil do krásného rána. Jak by ne, byl ukrajinský státní svátek Svatého Nikolaje.
Sergejem a jeho kolegy jsem byl pozván ke snídani na chatu k rybníku, kde hned z rána všichni popíjeli vodku a každou „otočenou“ štamprli zajídali ředkvičkou se solí. Já si s nimi dát nemohl, přičemž výmluva na jízdu mě zachránila od konzumace alkoholu, který je dle mého vkusu vhodný akorát na čištění oken!
Bylo okolo desáté hodiny a já vyjel směr Kyjev. Asi po dvou hodinách jsem přijel na předměstí Kyjeva a když jsem uviděl před sebou restauraci McDonalds, přepadla mě chuť na kafe. Až když jsem zastavil, poznal jsem, jaké je vlastně vedro. Sluníčko doslova pálilo, sem tam se po obloze přehnal fotogenický bílý mrak a konečně byl krásný den. Na navigaci jsem si zadal trasu do centra města a vyrazil jsem. Když jsem se ale k němu blížil, byla většina ulic uzavřena. Z důvodu svátku byla z celého centra jedna velká pěší zóna. U krajnice stáli policisté. Jednoho z nich jsem se zeptal, kde najdu hlídané parkoviště. Pokrčil rameny, otočil se a beze slova odkráčel. V tom vedle mě zastavil bílý nový Fazer, mladý klučina zvedl plexi přilby a ptal se mě, jak může pomoci. Když jsem mu řekl co chci, pokynul rukou a já se vydal za ním. Projeli jsme opravdu hodně uliček. Jeli jsme určitě více než deset minut, až jsme zastavili naproti Národního divadla u vjezdu do podzemního parkoviště. Otočený zády mi jen rukou ukázal, že tady je, co hledám a zmizel v uličkách. Na displeji u automatické závory na mě svítil nápis „besplatno“. Zdarma jsem tedy sjel dolů, motorku zaparkoval mezi dvěma sloupy v místě, kam by se osobní auto určitě nevešlo. Sesedl jsem, rozhlédl se po téměř prázdném parkovišti a přemýšlel jsem, zda jít v těch motorkářských hadrech, šlapat po městě v těch botách, tahat se s přilbou, sundávat navigaci se zamykatelného držáku… Dost hrozná představa. Je to sice velký risk, ale – převlékl jsem se do lehkého oblečení, do tenisek, na motorce jsem nechal navigaci, přilbu, kalhoty, bundu a vedle motorky boty. Na mysl se mi pořád vkrádaly myšlenky, jestli bych další cestu zvládl jen v džínách a v teniskách. Tato otázka mi co chvíli přišla na mysl i během čtyřhodinové prohlídky Kyjeva.
Vyšel jsem z podzemního parkoviště a na blízké křižovatce jsem si prohlížel směrovky k památkám a významným místům tohoto města. Po chvilce u mě zastavili dva lidé a nabízeli mi pomoc s orientací. S díky jsem odmítl, jelikož jsem sám vlastně nevěděl, kam bych se měl podívat. Asi do centra a snad ho najdu a poznám sám. Asi po pěti minutách jsem přišel na široký bulvár, po kterém jsem se dostal až na krásnému Náměstí nezávislosti, z něhož jsem prošel kolem hezké budovy divadelního institutu až do parku u fotbalového stadiónu Dynama Kyjev. Odtud byl pěkný výhled na město a řeku Dněpr s písčitými plážemi plnými slunících se lidí. Od stadionu jsem sešel po dlouhém schodišti k památníku družby, nad nímž se klene kovový oblouk, symbolizující duhu. Ten je pak v noci barevně nasvícen a duha je tak viditelná z velké části města. Pravě z tohoto místa začínala opravdu super atrakce! Zájemci se posadili do sedačky, jaké se používají na feratech a z velké výšky, velkou rychlostí a do velké dálky byli na dvou lanech a po dvou vedle sebe spuštěni na druhou stranu Dněpru. Na tuto atrakci jsem nešel, protože bych z ní vystoupil daleko od motorky a navíc za vodou. Zážitek z bezmála kilometrové jízdy to ale musel být famózní! Cestou zpět jsem přešel opět Náměstí nezávislosti, na němž právě probíhala demonstrace příznivců vstupu Ukrajiny do Evropské unie. Koupil jsem si u stánku zmrzlinu a chvíli jsem poslouchal střídající se zahraniční řečníky před hrstkou posluchačů. Samé lži!
Pomalu jsem se blížil k parkovišti, když mě přepadla nutná potřeba. Světe div se, žádný problém! Veřejnou toaletu jsem našel ihned! Čistou a za 3,-Kč!
Scházel jsem dolů do podzemí a natahoval krk, abych snad viděl až za ty sloupy. Když jsem je obešel, našel jsem všechny věci na místě, kam jsem je položil! Nechci tím říct, že se tu nikomu nic neztratí, jen uvádím svou zkušenost.
Z Kyjeva jsem odjížděl v pozdních odpoledních hodinách. .Asi po sto kilometrech jsem se ubytoval za 300,-Kč v krásném hotelu u cesty s hlídaným parkovištěm v areálu. Tohle bylo jedno z dražších ubytování na mé cestě Ukrajinou. V restauraci hotelu jsem si po sprše dal večeři se dvěma pivními přílohami! Zaplatil jsem asi 70,-Kč a šel spát.
Tady bych se chtěl zmínit obecně o hotelech na Ukrajině, ve kterých jsem byl ubytován. Všechny byly na pohled opravdu pěkné, až na výjimku v následujícím dnu. Pokud mám ale srovnat pěkný hotel třeba v Německu a tady, nelze místním upřít snahu. Ti majitelé asi opravdu dělají ,co je v jejich personálních i technických možnostech, ale celkový dojem tu vždy něco, byť i maličkost, prostě pokazí. Tu nefungující zásuvka, tu rozpadající se lampička, tu třeba lehký závan plísně v koupelně, tu neodtékající sprchovací kout, a když už je všechno technicky v pořádku, tak to pokazí katastrofální obsluha v restauraci. Pokud by padla otázka, proč jsem nespal v kempu, odpověď by byla jednoduchá – protože tu téměř žádné nejsou, protože země byla tak napitá vodou, že stan bych stavěl v rybníku a v neposlední řadě proto, že tu hotely stojí tolik, co u nás levný kemp!
Je zajímavé, že ať si kdekoliv na Ukrajině objednáte hemenex, vaječinu, vajíčka na tvrdo či na měkko, vždy dostanete omeletu. Tady v jídelníčku stálo Ham and ex. Jídelníček nelhal, protože já dostal omeletu s nakrájenou šunkou… Dnes jsem měl v plánu pokračovat na východ Ukrajiny až kam to jen půjde. Měl jsem totiž instrukce od Sergejova zetě, že pokud budu dost daleko na východě, určitě narazím na zátarasy, za které mě policie a armáda už nepustí. Tam že moje cesta dál na východ skončí. Zátarasy prý stojí v místě, kde zanedlouho vznikne hranice s Ruskem, popřípadě hranice s novým státem. Taková obdoba Podněstří při východní hranici Moldávie.
Dojel jsem do Dněpropetrovsku. Cesta z Kyjeva až sem vede zemědělskou částí Ukrajiny a je silně nezáživná. Monotóní rovné úseky silnice mezi poli se táhnou často i šedesát kilometrů! Před Dněpropetrovskem začalo pršet! Po kolikáté během mé cesty?! Taky zde jsem chtěl někde zaparkovat motorku a poté se jít podívat po městě. Do centra jsem ale dojel v dešti a navíc mě absolutně nijak neoslovilo, ba naopak. Jel jsem po hlavních širokých ulicích a cítil jsem silné závany plísně. Domy už z dálky vypadaly jako po válce, navíc vlhké, což opravdu bylo cítit. Někdy mezi domy v ulicích probleskla nějaká ta skleněná novostavba moderní administrativní budovy, ale stopy historie jako v Kyjevě jsem nezahlédl. Znalci tohoto města mi možná budou oponovat, ale já prostě nic takového neviděl. Z fotografií focených od řeky se zdá město moderní a krásné. Pokud se ale díváte směrem k řece, je škaredé a plesnivé. Podobný zážitek jsem měl před pár lety v gruzínském městě Batumi, kde byly asi metr před starými a smradlavými domy postaveny umělé fasády tak, aby město pro turisty na lodích vypadalo z moře jako Las Vegas! Na rozdíl od Dněpropetrovsku bylo ale Batumi mnohem krásnější a příjemnější! Když jsem vyjížděl z Dněpropetrovsku po silnici M04, dostal jsem se do kolony aut. Hlavou mi blesklo, že už jsem se asi dostal k očekávanému zátarasu. No, uvidíme! Potahoval jsem pomalu v koloně. Asi za deset minut kolona projížděla okolo betonového podstavce s velkými ocelovými písmeny nahoře. Písmena tvořila celkový název města, čímž na Ukrajině i v Rusku vítají přijíždějící. Monstrum stálo na protější straně silnice, okolo se houfovali policisté, televizní štáby a dělníci. Bylo jasné, proč auta vytvořila kolonu. Řidiči chtěli vidět, co se na druhé straně děje a dokonce si scénu i fotili. Co se tu odehrávalo, jsem se dozvěděl až večer v televizi. Město se v ten den přejmenovávalo a dělníci autogeny upalovali ruskou část názvu města „Petrovsk“! Od tohoto dne se město jmenuje Dněpr.
Za touto atrakcí se kolona rozjela. Ovšem už po kilometru se opět stálo. Vjel jsem na krajnici a pomalu kolonu předjížděl. Po chvíli jsem před sebou uviděl hradby z pytlů s pískem, ze kterých trčely hlavně zbraní. Auta byla všechna ukrajinská a pomalu, ale plynule přejížděla do levého pruhu, pak mezi hradbami za dohledu policie a vojáků udělala „esíčko“ a za hradbami vyjela v pravém pruhu. Když jsem se blížil tomuto místu, vystartoval proti mně policajt a z dálky mi ukazoval, abych zastavil v pravém pruhu na kraji. Když ke mně došel a zjistil, že jsem turista z ciziny, řekl mi, abych se otočil do protisměru a jel zpět. Žádné další vysvětlování, žádná kontrola dokladů, jen řekl: „Otoč se a jeď zpět“. Dohlédl na provedení svého příkazu a ve zpětném zrcátku jsem viděl ,jak se vracel zpět k hradbám z písku. Tím pro mě cesta na východ skončila. Zdůrazňuji, že tohle byl jediný zážitek na této mé cestě, ze kterého šlo vydedukovat, že dále asi hrozí nějaké nebezpečí. Žádný další náznak nebezpečí či snad války jsem v žádném případě nezaznamenal! Byl jsem asi 170 km od Doněcku a asi 240 km od ruských hranic.
Asi po šedesáti kilometrech jsem přijel do města Záporoží. Českoslovenští pamětníci ho znají díky vozidlům Zaporožec, která jezdila po našich silnicích a vyráběla se právě zde. Fabrika stále existuje a vyrábí auta s názvem ZAZ (Záporožské automobilové závody). Pokud přijedete od severu, pojedete z mírného kopce, pod kterým teče řeka Dněpr. Stejně jako v Kyjevě jsou na březích krásné písčité pláže, ale při jejich návštěvě nesmíte zvednout hlavu a pohlédnout na druhou stranu řeky. Siluety rezavé automobilové továrny a vedlejší jaderné elektrárny milovníka letovisek určitě nenadchnou! Kdo by se chtěl už na nějakou tu pláží u Dněpru podívat, ať si raději zajede do jižní části města, odkud je na pláže i řeku rozhodně hezčí pohled. Tam podél pláží vede chodníček, okolo něhož je nespočet fast-food stánků. U jednoho z nich jsem zastavil a dal si hamburger a pití, přičemž jsem si prohlížel opravdu pěknou písčitou pláž.
Bylo už pozdní odpoledne, když se u cesty objevil bilboard s reklamou na levný motel. Později byly vidět i směrovky. Ty najednou zmizely a já dojel až na obrovský kruhový objezd na kraji obce Vasilivka. Z něj je možné se na Oděsu vydat dvěma směry. Buď delší, ale rychlejší trasou po silnici E105, nebo kolem přehrady po T0817. V jakém stavu obě cesty jsou, jsem zatím neměl zdání. Nicméně, teď jsem hledal ten motel. Dvakrát jsem obkroužil kruhový objezd a žádnou ceduli jsem nezahlédl. S dotazem na cestu k motelu jsem zastavil u policajtů. Ti mi ukázali na mírný kopec ve směru, z něhož jsem přijel. Na kopci byla vidět nějaká stavba a to prý je ten mnou hledaný motel. Vrátil jsem se tedy zpět a po pěti stech metrech jsem našel úplně zarostlou odbočku k motelu. Nebylo divu, že jsem si jí prve nevšiml.
Zvenčí vypadal motel obstojně. Na recepci jsem se dozvěděl, že pokoj stojí 100,-Kč a volno mají. Pokoj už vypadal o poznání hůře. Jeho vybavení bylo ve stylu „dones, co ti doma překáží!“ Evidentně ani jeden kus nábytku nepatřil k sobě. Ale zato jsem si mohl vybrat ze tří postelí! Skříněmi byl pokoj rozdělen na dva a přes průchod mezi skříněmi byl na tyčce zavěšen závěs. Na zemi bylo něco, co kdysi bylo kobercem. Dnes to byl hadr rozpadajících se provazů. Kdyby sem nedali nic, udělali by lépe. Otevřel jsem koupelnu a přes nos mě doslova praštil silný odér plísně! V koutě byla jakási půlvana se sprchou a se sdruženým umyvadlem. Nad umyvadlem polička se zrcadlem. S nechutí jsem se tedy vysprchoval. „Trénink otužilců!“ Mírně vlažná voda začala vytékat, až jsem se sprchováním končil. Řádně osvěžen jsem šel do restaurace na konci chodby. Místnost obrovská snad pět set čtverečních metrů! V levém rohu se krčily tři stoly a v pravém rohu bar. Za barem postávala celkem pohledná servírka. Za moment se ukázalo, že ta slečna má amanta v majiteli hotelu, či co on byl zač. Ten za ní pořád chodil a jelikož jsem tam byl jediným hostem, tak snad mně dával pro jistotu najevo, že tím jejím je právě on. Nikomu neupírám vrkání, ale po dvaceti minutách jsem se zvedl a šel se zeptat, jestli bych si mohl objednat, nejlépe pivo. Slečna se vymanila ze spárů toho „jejího“ a ukázala na lednici daleko od nás: „Ano, máme poslední dvě!“ V celé té lednici se krčily dvě láhve piva, jedna petka s Coca-Colou a jedna flaška s nějakým záhadným chlastem. Nebylo na výběr, objednal jsem si pivo neznámé značky. Servírka mi láhev přinesla na stůl, otevřela ji a s frajerem zmizela. Sám jsem si tedy zašel za bar pro skleničku a osamocen, nikým nerušen jsem si na Facebook zapisoval své denní zážitky. Servírka mě přišla zkasírovat již v civilu, krám se zavíral.
Ráno jsem šel do restaurace na snídani. V celé té hale jsme byli dva hosté a stejná servírka jako večer, která v té dnešní obsluze evidentně „plavala“. Noc asi strávila při činnosti, u které se moc nevyspala. Nene, myslím, že úklid kuchyně to nebyl.
„Co máte ke snídani, prosím?“
„Omeletu“.
„A….?“
„Nic víc, jen omeletu!“ skočila mi se svou odpovědí doslova do prvního písmene mého dotazu a nečekajíc na odpověď, šla do kuchyně omeletu objednat. Když ji přinesla, požádal jsem jí o něco k pití. Pomalu podívala přes halu k lednici a pokrčila rameny.
„Je tam Coca-cola“, poradil jsem jí, jelikož jsem si ze včerejška pamatoval obsah lednice, což nebylo nic tak složitého.
„Kolik jí chcete?“ zeptala se mě velkoryse, jako kdyby jí měla plnou lednici.
Po snídani jsem si chtěl objednat kafe, jelikož na baru stál velký profesionální presovač.
„Kofe mašina slamalas“, odpověděla a zároveň se mě zeptala, jestli už nechci raději zaplatit. S úsměvem jsem zaplatil, nanosil si kufry na motorku a od tohoto motelu jsem zarostlou silnicí vypadl.
Už večer jsem se rozhodl, že do Oděsy pojedu okolo přehrady vedlejší silnicí. No, okolo… Ze silnice je přehrada v dálce vidět pouze asi ze tří míst a pak až z hráze, po které se u města Nová Kachovka přejíždí na druhou stranu řeky. Na hrázi je stará, ale pohledná stavba vodní elektrárny. Zastavil jsem a chtěl si ji vyfotit. Sotva jsem sesedal z motorky, hnal se ke mně nějaký magor z ostrahy, zuřivě pískal na píšťalku, snad aby ho bylo slyšet až v Kyjevě a stejně zuřivě gestikuloval. Z jeho gest i zuřivého výrazu tváře šlo snadno pochopit, že tu asi zastavovat nemohu. „No nic, zkusím to na druhé straně hráze“, pomyslel jsem si. Když jsem ale od krajnice odjížděl, vytvořila se na hrázi mírná kolona a já si na telefon elektrárnu vyfotil. Celou cestu přes hráz jsem kontroloval, jestli na mě ten magor uvidí, nebo jestli tu není magor jiný. Nebyl. Motorku jsem tedy zastavil na pravé straně u zdi, za níž bylo slyšet jedoucí vlak. Sesedl jsem z motorky. „Što chočeš sdělať?“ ozvalo se přímo nade mnou na zdi. Podíval jsem se nahoru a uviděl jsem jiného strážného, jak mi rukou ukazuje, abych sedl na motorku a raději pokračoval v prohlídce Ukrajiny. No, mají asi chlapci strach, že jim tu hráz někdo vyhodí do luftu! Zvláště, když z přehrady vedou umělé vodní kanály ke chladícím věžím atomové elektrárny v Záporoží. Další cesta do Oděsy opravdu nestojí za řeč ani písmo. Pole, pole, pole a jako bonus – pole lán.
Asi šedesát kilometrů před Oděsou jsem zastavil na pumpě, abych si přes telefon objednal hotel na pobřeží v Oděse. Přes portál Booking.com jsem si objednal hotel s klimatizovaným pokojem, balkónem a výhledem na moře za 250,-Kč. Adresu jsem si zadal do navigace a vyrazil jsem k městu na pobřeží Černého moře.
Než jsem se dostal k hotelu, musel jsem absolvovat hodinovou projížďku městem v koloně aut.. Exteriér hotelu z dálky hlásal, že byl kdysi hotelem luxusním. Dnešní realita ale byla jiná. Nicméně přímo v objektu bylo hlídané parkoviště za příplatek 40,-Kč, kterého jsem využil. V recepci jsem zaplatil, a s klíčemi a kufry jsem vyjel výtahem do čtvrtého patra. Výtahem dřevěným, se starými plastovými tlačítky, vedle kterých jsou čísla pater vyražena raznicí do hliníkové plotničky, výtahem, který mine patro až o patnáct centimetrů, odhadem ze šedesátých let dvacátého století minulého tisíciletí. Padla tu na mě nostalgie, jelikož stejným výtahem jsme se jako děcka před 50-ti lety vozili v našem domě. Na pokoji jsem praštil s kufry a šel se podívat na balkón. Roztáhl jsem asi dvacet kilo vážící závěsy, otevřel vetché dveře a vyšel na balkon. „Ti hajzli měli na mysli snad moře věžáků a bordela!“ Informace o výhledu na moře byla naprosto lživá! Ne jen proto, že by se mezi tím postavily ty věžáky. Byla lživá hlavně proto, že moře bylo na opačné straně a asi patnáct minut chůze odtud! Nebylo proto možné, aby kdy vůbec vidět bylo! Hotel je navíc novodobě úplně utopen uprostřed sídliště nových, asi třicet pater vysokých věžáků! Při pohledu z balkónu kolmo dolů se naskýtal pohled na stavební a železný bordel, který tu podle mě nechali stavbaři ještě v době, kdy mě máma vozila jako batole v bílém koženkovém kočáru s nádherně vyleštěnými chromovanými poklicemi!
Dal jsem si teda sprchu a vyrazil na pobřeží sehnat nějakou restauraci s věčeří. Asi po patnácti minutách chůze bludištěm v sídlišti jsem sešel z prudkého kopce na promenádu u moře. Některé budovy okolo této promenády jsou už dostavěné, ale z velké části jsou budovy ve výstavbě a promenádě zatím chybí ten konečný efekt pěkného celku. Sešel jsem až k vodě na písčitou pláž a nutno konstatovat, že lidé žijící v zemích okolo Černého moře z něj udělali stoku. To, že Černé moře není už od přírody tak průzračné jako třeba Jadran je způsobeno pískem a velkým množstvím řas. To by nevadilo, je to příroda! Ale že je moře plné pet láhví a různého smetí, to normální není, to jsou hovada lidi okolo něj! Obecně jsme asi největší „kobylky“ této planety, což pohled na hladinu Černého moře jen dokazuje. Člověk se tu řádně podepsal i na plážích kdy tu vystavěl odporné betové mola zasahující asi sto metrů do moře. Po jednom z nich jsem se šel projít a nečekaly mě nijak pěkné pohledy. Molo bylo plné rozbitých flašek, petek, vajglů a navíc samotné bylo už za zenitem, protože z něj trčely rezavé dráty do všech stran. No vůbec toto molo nekorespondovalo s tím, co se stavělo nad ním. Vyšel jsem tedy nahoru, zpět na promenádu, kde je hned z kraje nádherná restaurace. Restaurace s dřevěnými podlahami, s plachtovou střechou a opravdu krásným a určitě ne levným restauračním nábytkem. Restaurace je roztáhnutá po celkem velké ploše pahorku nad pláží a její celek tvoří několik teras. V každé terase čeká personál na příchozí hosty. Prostě už při vstupu je to takové jiné, neukrajinské. Hned po usazení přišel za mnou mladík z obsluhy a přetáhl přeze mě deku s tím, že od moře fouká. Poté jsem si u něj objednal šašlik, mísu salátu a pivo Heineken. Ty piva jsem si dal nakonec dvě a za vše jsem nezaplatil ani 200,-Kč. Myslím, že u nás by na takové jídlo v podobném prostředí pět set korun nestačilo!. Už za tmy jsem se probloudil sídlištěm do hotelu.
Ráno jsem odcházel z pokoje na snídani. Vzal jsem za kliku dveří a otevřel jsem je. „Jsem blbý? Na noc jsem nezamkl?“, prohnalo se mi hlavou a pohled mi sjel na zámek dveří. Zárubně byly tak zničené a snad sekyrou rozbité, že i v případě, že jsem zamkl na dva západy, jazýček zámku do díry v zárubni nedosáhl! Zamčené dveře prostě byly stále odemčené! To znamená, že já celý večer měl věci v odemčeném pokoji! No pěkně! Raději jsem teda ještě před snídaní odnosil věci na motorku.
K jídlu jsem si opět objednal hemenex a jaké to překvapení! Donesli mi vajíčka na šunce, ale jelikož to dělali na malé pánvi, mělo to zase přesně kulatý tvar. Vajíčka byla ale tak jak mají být, nebyla to omeleta. Jenže! Oni to doprdele na ten telíř vyléli i s tím olejem a to se prostě nedalo žrát! Vždy, když jsem chtěl kus ukrojit stoupla hladina oleje v talíři tak, že se olej přelil přes ten hemenex! Požvýkal jsem chleba, snědl salát co byl přílohou a šel jsem k motorce.
Když jsem vyšel z hotelu na parkoviště, právě začalo pršet a to teda pořádně! Rychle jsem na sebe naházel nepromoky a od hotelu jsem odjel. Než jsem se vymotal z města, strávil jsem v kolonách a v silném dešti více než hodinu a mokrý jsem byl do nitě! Tím, že jsem popotahoval jen velice pomalu se mi plexi mlžilo a musel jsem jej mít otevřené. Déšť mi ale padal do přilby a pak mi po krku voda tekla až do „trenek“. Když jsem se dostal na silnici za Oděsou, byly v ní vyjeté celkem hluboké koleje a ty byly v tuto chvíli plné vody až po okraj. Od každého protijedoucího auta na mě přiletěla tsunami. Ty od kamiónů byly težší a cloumaly se mnou řádně! Proč ti kokoti, když vidí, že proti nim jede motorka, nemohou z těch kolejí vyjet?! Já to s kamionem dělám! Jenže! Proč by to měli dělat, když díky tomu, že to udělali, budou večer v hospodě vyprávět příhodu o vykoupání jednoho blba na motorce! Na mě nebylo suché nic, téměř nic jsem neviděl a proto jsem na chvíli zastavil. Zastavil jsem na pobřeží kousek za Oděsou a to bylo něco odporného! Když jsem popisoval co bylo v moři u pláže, tak tady bylo v moři vše! Opravdová skládka pod vodou! Pneumatiky, plechové barely a další bordel přesně tak, jak je to možné u nás vidět na skládce! To všechno asi dvěstě metrů od letoviska, ze kterého ale turisti až sem neviděli. Odporné!
V dešti jsem pokračoval dál a asi po sto kilometrech byla na obloze krásná linie oblačnosti a krásné jasné oblohy. Opravdu jako by oblačnost někdo odřezal přesným řezem! A najednou tu bylo vedro a úplně jasno. Sundal jsem nepromoky a pokračoval jsem k moldavským hranicím. Někdo u obce Tatarbunary jsem zastavil v motorestu. Jídlo jsem si šel objednat k pultu s tím, že jsem té slečně co obsluhovala moc nerozuměl. Mluvila totiž ukrajinsky a ne rusky. Z domluvy jsem usoudil, že jsem si objednal kuřecí maso s hranolkama. Ukázala mi, abych si sedl ke stolu, že mi jídlo přinese. Během celé této objednávky měla ale výraz, ze kterého by se dalo usuzovat, že je tu za trest a za celou dobu se mi nepodívala do očí. Dívala se někam do strany a když na mou odpověď čekala více jak dvě sekundy, protáhla ksicht do takového toho výrazu: „Jejiž, co je to za debila!“ Já si sedl ke stolu k člověku co byl evidentně řidičem kamionu. Měl pravděpodobně to stejné jídlo jako jsem si já objednal, ale měl k tomu velice dobře vypadající salát. Když přišla ta servírka, požádal jsem ji, jestli bych si mohl ještě doobjednat takovýto salát a přitom jsem ukazoval na salát řidiče naproti. Její reakce jsem se lekl. „A kolikrát tu jako ještě budu chodit? To si neumíš objednat naráz?“ nahlas a přes celou hospodu na mě zařvala! Já se nestačil ani nadechnout a ten řidič naproti jí v klidu řekl něco, čemu jsem úplně nerozuměl. Potom co jí to řekl, zavřela hubu a za chvíli mi salát donesla. No, hloka zralá minimálně na facku! Pokud by se někdo někdy rozhodl filmovat Mrazíka 2, představitelka Marfuši dělá v tomto motorestu, není třeba hledat!
Cestu k moldavským hranicím jsem si už doma naplánovat tak, že jsem se snažil o to, abych jel co nejvíce po silnicích té nejnižší třídy. To jsem ale nevěděl, ře silnice nejnižší třídy se na Ukrajině = žádná silnice. Dalších asi sedmdesát kilometrů jsem jel přes pole a krásné aleje a to vše jen po hlíněné polní cestě. Sotva jsem najel na asfalt, zatáhlo se a opět začalo pršet. No jaké to štěstí, že mě to nechytlo na té hlíně! S těma pološpuntama Mitas E07 bych byl v tom bahně určitě v prdeli! Jel jsem asi třicet minut když přestalo pršet a s tímto koncem deště jsem přijel na maličký a klidný hraniční přechod do Moldávie. Jak ukrajinská, tak moldavská kontrola proběhly absolutně v klidu a asi za patnáct minut jsem jel na moldavské měso Vulcanesti. Asi po třičtvrtě hodině jízdy jsem přijel na hraniční přechod. Dal jsem motorku na „bočák“ a sundával helmu, když ke mě přišel celník.
„Odkud jedeš?“, ptal se.
„Z Ukrajiny“.
„A chceš jet tady dál, jo?“ a ukázal rukou tam, kam silnice pokračovala.
„No jo no“, odpovídal jsem, přičemž jsem přemýšlel o tom, jestli je tam dál silnice sjízdná, protože jinak nevím, proč by se tak vyptával.
„A kam dál vlastně jedeš?“
„Do Rumunska…“
„Ale tam dál je Ukrajina! Opravdu tam chceš ještě jet?“ a smál se na celou hubu! Když se podíváte na mapu, je za jmenovaným městem křižovatka, kterou já jsem „prohučel“ rovně na místo toho, abych odbočil doprava na Rumunsko. Asi jsem se tím motokrosem na moldavských silnicích tak bavil, že jsem ani cedule nesledoval.
Zajížďka byla jen čtrnáct kilometrů celkem. Ještě za krásného a teplého večera jsem přijel na rumunské hranice.
Videa:
Odkazy:
Informace o městě Kyjev
Informace o městě Dněpr (Dněpropetrotrovsk)
Informace o městě Záporoží
Automobil Záporožec
Informace o městě Oděsa
Moje trasa Moldávií
Informace o řece Dněpr