Ukrajina 2. část, cestopis a videa

Během dvoudenní exkurze jsme se podívali do měst Černobyl a Pripjať, k samotné elektrárně a k radarovému systému DUGA. Dozvěděli jsme se také spoustu informací…

Černobylské havárii předcházel v sobotu dne 26.4.1986 pokus na 4. reaktoru jaderné elektrárny, který měl ukázat, zda je turbína po odpojení páry schopna svým doběhem dodávat dostatečné množství elektrické energie pro napájení čerpadel chlazení reaktoru. Reaktor typu RBMK1000 s tepelný výkonem 3200 MW byl chlazen lehkou vodou a moderován grafitem. To, že pokus měla provádět směna jaderných inženýrů, ale z důvodu posunutí pokusu na pozdější dobu na něj nastoupila „jen“ směna elektrotechniků, můžeme pominout, ale že celá směna prováděla pokus vysloveně diletantsky už prominout nelze. Nejenže absolutně ignorovali podmínky za jakých se pokus měl provádět (např. tepelný výkon reaktoru nesměl jít pod hodnotu 700 MW), ale naprosto se neřídili způsobem řízení a obsluhou reaktoru podle daných předpisů (např. nikdy nevytahovat všechny regulační a havarijní tyče ven z aktivní zóny reaktoru). Tedy když povytáhnu tyče z reaktoru ven a výkon začne stoupat, musím je za chvilku opět zasunout zpět, jinak začne výkon neustále stoupat.

V noci, když pokus započal a začalo snižování výkonu reaktoru, vymklo se toto obsluze reaktoru z kontroly. Nejprve jim spadl výkon na 200 MW a po chvilce dokonce na 30 MW – tím prakticky reaktor zhasl. Při nízkém výkonu reaktor totiž produkuje Xenon 135, který je velký absorbér neutronů. Nastala tedy „xenonová“ otrava. Reaktor se měl úplně odstavit, nechat 24 hodin vydechnout a pomalu znova najet. Ale zde přichází první chybné rozhodnutí vedoucího Anatolije Datlova – rozkaz zněl: všechny tyče z reaktoru ven! A přichází soubor dalších nesmyslných příkazů. Různé ochrany, které se snažily reaktor odstavit byly úmyslně vypínány a dokonce fyzicky likvidovány hrubou silou jako například odštípnutí kabelů a podobně. Mezitím navíc došlo k chybné výměně informací mezi pracovníky obsluhy a reaktoru byla sebrána chladící voda tím, že byl snížen její průtok. Xenon se postupně vypaloval a výkon se začal zvyšovat.
Noc, 1 hodina, 23 minut, 30 sekund – v tuto chvíli šlo ještě havárii zabránit okamžitým zasunutím všech tyčí do reaktoru, zprovozněním dieselagregátů, přivedením elektrické energie na čerpadla a okamžitým zvýšením průtoku chladící vody reaktorem. Ale to se nestalo. Výkon vyletěl během pár sekund prudce vzhůru. To bylo důkazem toho, že došlo k rozhoření paliva na okamžitých neutronech. Naráz se stalo více věcí najednou. Trubní systém chlazení se vysokým tlakem potrhal, pára se dostala do styku s jádrem reaktoru rozpáleným do běla, rozložila se na kyslík a vodík a vzápětí došlo k první explozi. Ta odhodila 1200 tun těžké pancéřové víko reaktoru na stranu a vyrazila střechu. Tímto výbuchem zřejmě došlo ke zhroucení jádra, palivo dosáhlo vysoké nadkritičnosti a energie naráz uvolněná dosáhla úrovně energie atomové bomby. Došlo k druhé, masívní explozi, jejíž energie byla spočtena odborníky na 1 TJ – to odpovídá výbuchu cca 300 tun TNT. Při tomto bylo odborníkům jasné, že takové množství energie nemohlo být uvolněno jen výbuchem páry a vodíku, ale že došlo k výbuchu atomového typu. Dle očitých svědků události byla první exploze doprovázena menším oranžovým zábleskem, táhlým dlouhým zaduněním a velkým oblakem páry a prachu. Po několika vteřinách následoval jasný modrobílý záblesk mohutnou ohnivou kouli a potom přišel obrovský hluk exploze a k nebi vystoupal tmavý hřibovitý oblak kouře. Za ním k nebi svítil modrobílý paprsek světla, jako laser do nekonečné výše.

První krok v likvidaci havárie v černobylské elektrárně bylo hašení požáru v reaktorové hale a na střeše turbínové haly. Speciální hasičský sbor elektrárny spolu s místními hasiči s městečka Černobyl tento požár zlikvidovali zhruba po třech hodinách od výbuchu. Uvnitř reaktoru však stále hořel grafit. Hasiči likvidující havárii neznali příčinu požáru a stříkali vodu nejdříve na trosky reaktoru. Tím situaci ještě zhoršovali a následovaly další menší výbuchy a akcelerovalo se radioaktivní zamoření. Aby se zabránilo dalším únikům radiace, byl reaktor během nejbližších dní a týdnů zasypávaný pěti tisíci tunami sloučenin bóru, dolomitu, písku, hlíny a olova. Na shoz byly použity rychle přelétávající vrtulníky. Sypké materiály uhasily požár grafitu a částečně absorbovaly i unikající radioaktivní aerosoly. Dva týdny po havárii rozhodly sovětské úřady zakonzervovat celý havarovaný blok do tzv. sarkofágu, což je betonový obal s vestavěným chladicím systémem.
Výbuch v jaderné elektrárně Černobyl vynesl radioaktivní látky do výšky okolo 1.5 kilometru. V této výšce proudil vzduch směrem z jihovýchodu a vzniklý radioaktivní mrak odnesl nad Skandinávii. Tu přeletěl a po několika dnech se vrátil zpět nad Ukrajinu. Během dne havárie se směr větru nad Černobylem změnil na západ. Druhý kontaminovaný oblak přeletěl nad Polskem, přes Československo do Rakouska, kde se odrazil od alpského horského masívu a vrátil se nad Polsko. Dnes již víme, že na světě není místo, kde by se černobylská radiace nedostala. Zamořené oblaky obletěly celou zeměkouli. Nejvíce postiženými oblastmi světa jsou Ukrajina a Bělorusko. Z částí svého území natrvalo evakuovali obyvatelstvo kvůli trvalému zamoření. Při zamoření měl velký význam radioaktivní jód. Ten má velmi krátký poločas rozpadu a relativně rychle se po nehodě přirozeným způsobem rozložil na neškodné látky. Radioaktivní zamoření v této době způsobují zejména prvky stroncium a cerium mající poločas rozpadu 30 let. Ty budou zamořovat okolí elektrárny ještě několik let. Izotopy plutonia a americia budou přítomny na zasaženém území pravděpodobně ještě tisíce let. Jejich podíl na ozařování lidského organismu je však zanedbatelný.
Vyšetřování černobylské havárie bylo uzavřené s tím, že personál, vedení směny i obsluha nerespektovali bezpečnostní omezení a předpisy. Jaderná havárie 4. reaktoru v černobylské elektrárně V. I. Lenina byla jen začátkem následků, které přepsali bezpečnostní parametry sovětských elektráren, ale i dějiny lidstva.

O obětech havárie se fakta často rozcházejí. Přímými oběťmi havárie se stali především pracovníci elektrárny a zasahující hasiči. Dostali smrtelné dávky radiace. Většina je pochována na hřbitově Mitino v Moskvě. Všechna těla jsou zalita v betonu, protože byla vysoce radioaktivní. Oficiálně se uvádí, že havárie jaderné elektrárny Černobyl nějakým způsobem zasáhla zhruba šest set tisíc lidí. Oficiální dokumenty dělí oběti zamoření do více kategorií. Dvě stě čtyřicet tisíc likvidátorů (záchranáři, hasiči, vojáci, dělníci asanačních prací i policisté). Dále sto šestnáct tisíc obyvatel zamořených oblastí v širším okolí Černobylu. Dalších dvě sta dvacet tisíc osob bylo později evakuováno ze zamořených území Běloruska, Ukrajiny a Ruska. V kontaminovaných oblastech žije dnes okolo pěti miliónů lidí.

Nejvíce zasáhnutým místem bylo město Pripjať, dnešní město duchů. Vybudováno bylo pro pracovníky elektrárny a nacházelo se jen tři kilometry od ní. Bylo výkladním městem sovětské éry s věkovým průměrem kolem dvaceti pěti let. Nacházely se zde veškeré výdobytky moderní doby – železniční stanice, přístav, nemocnice a dokonce i zábavní park. V den havárie (udála se v noci) nedaly oficiální místa žádné upozornění padesáti tisícům obyvatelům o hrozícím nebezpečí ozáření a ani se nepodávaly dávky jódu, které pomáhají při ozáření. Jaderná havárie způsobila, že v Pripjaťi vyskočila úroveň radioaktivity na tisícinásobek přírodního záření. Evakuace proběhla až den na to, tj. v neděli 27. dubna odpoledne. Lidem bylo oznámeno, ať si vezmou jen nejnutnější věci, že do třech dnů budou zpátky. Pravda však byla zcela jiná. Zanedlouho po havárii bylo rozhodnuto, že se do města již nikdo nikdy nevrátí. Při evakuaci se nejprve odvážely ženy a děti. Problém nastal s autobusy, kterých nebylo dostatek. Byly dovezeny další ze všech koutů Sovětského svazu, aby pobraly asi padesát tisíc obyvatel města. Kolona autobusů dosahovala bezmála dvacet pět kilometrů, takže když první autobus opouštěl Pripjať, poslední nebyl ještě ani na dohled elektrárně. Za necelé tři hodiny bylo město prázdné. 5. května začala evakuace lidí žijících v okruhu třiceti kilometrů v zóně kolem elektrárny. Dnes je tato zóna uzavřena pro lidi bez povolení, kromě bývalých obyvatel, kteří mohou navštěvovat hroby apod. Na vlastní riziko žije dnes v zóně okolo třech tisíc převážně starších lidí.

Pripjať má i dnes své kouzlo a jedinečnou atmosféru. Neskončilo jako okolní vesnice v blízkosti elektrárny, které byly buldozery srovnány a zakopány pod zem. Jejich vzpomínkou jsou pouze cedule, které ukazují nákres vesnice a její název. Pripjať a třicetikilometrovou uzavřenou zónu dnes stráží policie a armáda. Ani tak se ale nepodařilo zamezit vykrádání a rabování. Město bylo úplně rozkradeno. Není bytu, do kterého by nezavítali zloději a nesebrali nejcennější věci. Do roku 1994 fungovala ve městě vojenská továrna Jupiter. Dnes je ještě vice rozkradená jako některé domy nebo škola. Všude se nacházejí dobové nápisy, znaky, učebnice a obrazy. Nevyjímaje Lenina. Jeho výroky a obrazy lze najít na každém kroku – v kulturním domě, v hotelu, v nemocnici, na policejní stanici, ve škole i školce. Procházka po městě je jako cesta do minulosti s tím rozdílem, že ve městě není vidět živou duši, dokonce není slyšet ani ptáky. Člověk si může jen domyslet obraz doby, jak se tady žilo. Město vyrostlo na zelené louce po dostavění elektrárny. Celé je z betonu, panelové domy připomínají česká sídliště. Některé budovy jsou zarostlé natolik, že nejdou vidět ani z cest. Z toho je patrné, že příroda si dokáže poradit i s dílem člověka. Za pár desítek let zbudou z města jen zříceniny. Žádné podobné místo na světě neexistuje.

V černobylské zóně stále existují místa se zvýšenou radiační aktivitou, byť dnes je to již jen zlomek toho, co bylo naměřeno v prvních dnech, měsících a letech po havárii. Radioaktivní izotopy těžkých kovů se totiž dostávají stále hlouběji do země. Každý rok postoupí přibližně o 1 cm hlouběji. V současné době je intenzita radioaktivního záření ve vybraných oblastech zóny na takové úrovni, že při kratších pobytech nepředstavuje pro člověka žádné zdravotní riziko. Za dva dny v průběhu výletu do oblasti Černobylu dostane tělo člověka dávku radioaktivního záření porovnatelnou s dávkou jednoho RTG vyšetření v nemocnici nebo jedním mezikontinentálním letem. V řeči čísel návštěvník zóny dostane během dvou dnů dávku ve výši cca 4 mikrosieverty (nebezpečná hranice činí 100 mikrosievertů za den). Návštěvník uzavřené černobylské zóny by si měl dát pozor zejména na radioaktivní prach, který se může na některých místech vyskytovat a může se v malých množstvích (většinou ne nebezpečných) zachytit například na obuvi či oděvu. Z těchto důvodů se doporučuje po skončení výletu tyto části oděvu důkladně vyčistit a vyprat.

Záření (radiace) označuje šíření energie prostorem. Jeho charakter může být formou vlnění nebo pohybem částic. Některé typy záření a zejména ty, které vznikají při jaderném štěpení těžkých prvků, jsou pro člověka ve vyšších dávkách životu nebezpečné. Návštěvník Černobylu se v době výletu střetne nejčastěji se zářením typu gama. To se po určité době z těla člověka vyloučí. Pouze v blízkosti zhavarovaného reaktoru č. 4 se vyskytuje i záření beta, které zůstane uloženo v orgánech navždy. Nejnebezpečnějším typem záření je však typ alfa. V současné době se s ním návštěvník během výletu určitě nesetká. Každý typ záření má různou pronikavost materiály, alfa má pronikavost nejmenší, gama největší.

Co se týče mých zážitků a pocitů z návštěvy, místa jako lunapark a bazén na mě zapůsobila asi nejvíce. Bazén navíc stojí v místě doslova mezi paneláky a přes jeho prosklené stěny bylo do jeho interiéru z oken paneláků vidět. Uvádím to je pro zvýraznění kontrastu života ve městě kdysi a města bez života dnes. Stejně tak to bylo i se zmíněným lunaparkem. Školku, která se nachází přibližně kilometr od reaktoru, tedy mezi ním a městem Pripjať, opustily děti v pátek před katastrofou a už se do ní vlastně nikdy nevrátily. V neděli i s rodiči byly evakuovány. Na fotografiích ze školky jsou předměty v takové poloze, ze které je zřejmé, že je takto někdo naaranžoval. Nebyli to ale lidé z agentur. Naaranžovali si je tak samotní turisté – fotografové, kdy po zhotovení fotografie je už nevrátili na původní místo.
Ve druhém dni jsme přijeli i do bezprostřední blízkosti elektrárny. Nejdřívě jsme zastavili u hlavní brány do elektrárny, před kterou je dnes památník havárie a poté jsme elektrárnu objeli a zastavili jsme u zadní brány, asi 200 metrů od 4. reaktoru. Naproti tomuto zabetonovanému reaktoru je už téměř dostavěny nový sarkofág budovaný francouzskou společností. Tento sarkofág je v mnoha aspektech nejsložitější stavbou světa a jeho cena se odhaduje 1,5 miliardy EUR. Před zadní bránou je také památník obětem stavby původního betonového sarkofágu. Na mnoha fotografiích je vidět obrovský nepořádek, který způsobili zloději drahých kovů, kteří zde ještě za dob Sovětského svazu prováděli nájezdy. Nekradli jen drahé kovy, ale i celé spotřebiče! Nechci si ani domýšlet, kde ty silně radioaktivní spotřebiče skončili…

Ve druhém dni jsme navštívili radarový systém DUGA. Místo umístění bylo přísně tajné. Na odbočce ze silnice okolo Černobylu jsou v autobusových zastávkách dokonce mozaiky zvířat, symbolizující, že silnice vede k dětskému táboru.
Duga byl sovětský radarový systém, využívaný jako součást systému včasné výstrahy. Radar byl provozován od července 1976 do prosince 1989. Operačně byly nasazeny dva radary Duga, jeden poblíž Černobylu a druhý na východní Sibiři. Jestli za samotnou elektrárnu utratili Sověti do roku 1986 okolo 4 miliard rublů, tak za systém Duga do roku 1989 utratili 7 miliard rublů. Navíc tento systém spotřeboval až třetinu energie, kterou černobylská elektrárna produkovala. Radary Duga byly velmi silné a vysílaly v krátkovlnných rozhlasových pásmech. Zvuk se objevoval bez varování a zněl jako ostré hlasité opakující se klepání což vedlo k vytvoření přezdívky „ruský Datel“. Náhodné vstupy do běžných frekvencí narušovaly legitimní vysílání i amatérské rádio, komerční letectví i další oblasti, a vyústily v tisíce stížností v mnoha zemích po celém světě. Signály byly zdrojem pro mnoho spekulací. Některé vedly až k teoriím, že Sovětský Svaz experimentuje s přístroji na ovládání mysli nebo k řízení počasí. Nutno říci, že systém je opravdové monstrum 148 metrů vysoké a okolo 500 metrů dlouhé. Pod tímto systémem je vybudováno rozlehlé administrativní a vyhodnocovací centrum s hlubokými podzemními koryty pro elektrické vedení. V blízkosti radarového systému bylo vybudováno sídliště pro jeho obsluhu včetně sportoviště, tělocvičny i kina.
Celý tento monstrózní antenní systém ale do dvou let zmizí ze světa, jelikož právě v těchto dnech by měla konkrétní firma začít s jeho likvidací. Mám ale za to, že je toto veliká škoda, jelikož tento systém je opravdovým pomníkem toho, co lidstvo během studené války dokázalo přivést na svět!

Videa: