Cestopis, Albánie, 2. část

Naše cesta východem začala ve městě Kukës, odkud jsme po silnici SH31 jeli až k obci Ujmisht a dále horskými silničkami až do obce Sllatinë. K této obci jsme odbočili z asfaltové silnice a přímo v odbočce jsme si prohlédli památník padlým partyzánům. Od památníku vede šotolinová silnice, ze které jsme v některém místě měli odbočit dále do hor, kde leží zmíněné jezero. Když jsme ale odbočili na kteroukoliv cestu, vždy jsme po nějakém čase skončili u někoho na zahradě! Několikrát jsem se ptal i místních lidí, jak se k jezeru dostaneme, přičemž jsem jim vždy ukazoval jeho fotografii v průvodci Filipa Webera. Všichni kroutili hlavou a tvářili se, že jezero nikdy neviděli. No, asi ho fakt neviděli.
Sjeli jsme tedy zpět k památníku a odtud jsme pokračovali až k mostu přes řeku Černý Drin u obce Fushe Muhurr. Na most jsem šel nejdříve pěšky, abych udělal pár fotografií a byl jsem překvapen tím, jak se most houpe, jen když po něm Lenka přešla. U tohoto mostu jsme se pak rozhodovali, co dnes dál, protože dalším cílem v itineráři bylo hlavní město Tirana na západě země.
Abych byl upřímný, východ Albánie se mi v tomto místě vůbec nezamlouval, protože i lidé tu byli úplně jiní než v jiných albánských destinacích. Chování dospělých jsme vcelku úspěšně přehlíželi, ale chování děcek, které by se s lehkou nadsázkou dalo přirovnat k loupežnému přepadení, to se přehlédnout nedalo! Tam, kde jsme zastavili třeba i jen k focení jednoho snímku, vyřítilo se často i několik kluků a jediné co je zajímalo, byly samozřejmě „many!“ Když jsem jim řekl, že jim žádné many nedáme, začali ukazovat sprostá gesta, naznačovali kopání do auta a po rozjetí se, utíkali za autem a snažili se na něj plivat. Chtělo to silné nervy! I na tomto základě jsme se rozhodli, že ještě dnešního dne si přejedeme do kempu v Tiraně.

Kemp Tirana se nachází u jezera na východní periférii města a od jedné z městských silnic se ke kempu jede asi kilometr po šotolinové cestě. Následujícího rána, byl den 19.9.2018, jsme autem sjeli do centra města, kde jsme jej nechali na hlídaném parkovišti, za cenu přibližně 30,-Kč za hodinu.
Od auta jsme prošli kolem památníku s fragmenty, které připomínají časy komunismu ve východní Evropě. Je tu k vidění samozřejmě bunkr, originální kus Berlínské zdi, důlní výztuhy z gulagů a podobně. Jen kousek, přes cestu, stojí stavba zvaná Pyramida. Původně byla tato stavba vybudována jako památník zesnulému diktátorovi Enveru Hodžovi v roce 1988 (on zemřel v roce 1985). Památník byl v provozu až do převratu v roce 1989. Od té doby byly různé pokusy o jiný provoz budovy, ale toto se nikdy nepodařilo a budova už 29 let chátrá a také podle toho vypadá. Už v roce 2011 bylo zastupiteli města rozhodnuto o její demolici, což vzbudilo velký odpor u obyvatelstva a k demolici dodnes nedošlo. Nicméně, nedošlo ani k její rekonstrukci.
Pokračovali jsme tedy na náměstí města, a i když jsem četl, že není nijak zajímavé, mi se líbilo. Mimo jiné se na náměstí nacházejí budovy Národní banky, Národního muzea, Opery, několika ministerstev. Na západní straně náměstí, hned vedle budovy Opery, stojí mešita.
V nedaleké restauraci jsme si dali fantastické jídlo, a ještě lepší kávu. Pak jsme šli k autu a jeli na prohlídku největšího bunkru Albánie, dnes muzea s názvem Bunk´Art. Jedná se opravdu o obrovský bunkr, který měl chránit elitu Albánie před atomovým útokem. K bunkru se přijíždí asi 200 metrů dlouhým jednosměrným tunelem a do samotného bunkru se vchází šesti železo-betonovými vraty. Uvnitř, mimo jiné, najdete kinosál s divadelním sálem (dokonce i s lóžemi), tělocvičnu pro výcvik vrcholových sportovců, školu, obchod s potravinami a další. Bunkr má více jak 100 pokojů a byl činný do pádu komunismu, tedy do roku 1989.
Nedaleko druhé strany tunelu stojí spodní stanice kabinkové lanovky do přírodního parku Dajti, který se nachází na horském masivu tyčícím se nad Tiranou. Na internetu jsem četl o tomto krásném přírodním parku, proto jsme zakoupili jízdenky a vyjeli jsme lanovkou nahoru. Je pravda, že od horní stanice lanovky je možno pokračovat v turistice, ale na něco takového už bylo ten den pozdě. Můžete tu teda zvenčí vidět restauraci pro Tiranskou smetánku (dovnitř Vás nepustí), na střeše stanice lanovky je vyhlídka na smog nad Tiranou, město nevidíte, a na nedaleké louce nabízí Albánec možnost svezení se na postarším Hatátitlovi, a to za pouhých 500,-Kč. Délka trasy snad nebyla ani 200 metrů a netrvala více jak dvě minuty!! Hlasité nadávky italské dvojice, která provozovateli koně skočila na špek Hatátitly, dávaly jasně najevo, že i pro Itala byla tato westernová atrakce hodně drahá. Nejsem akcionář banky ani rentiér s adresou v Monaku, abych na záda Hatátitly vyskočil a nohama jsem raději zůstal pevně na zemi! Tím vším jsem chtěl říct, že jízda lanovkou nahoru jsou zbytečně vyhozené peníze. Zpáteční jízdenka na lanovku stojí 200,-Kč/osoba. Z druhé strany kopce vede nahoru také i silnice. Ale i autem je to ale naprosto zbytečná cesta a nevím, jestli náhodou není silnice placená.
Byl krásný teplý až horký večer a v kempu před spaním, jsme u pivka „pokecali“ s holandskou manželskou dvojicí, která hned vedle nás spala ve stanu Westfalia nainstalovaném na střeše zánovního VW Transporter.

Dalšího dne vedla naše cesta na jih od hlavního města, k nedalekému městu Elbasan. Tu jsme měli naplánovanou projížďku po opuštěném lomu, který se nachází nad obcí Letan. Z Elbasanu vede do lomu dávno nefunkční a rezavá nákladní lanovka. Na rezavých lanech dodnes visí vozíky i s nákladem kamení a pravděpodobně čekají na svůj pád, který časem nevyhnutelně přijde. Cesta lomem je zajímavá a projíždí se tu i nahrubo vyrubaným tunelem. Za lomem jsme dál nepokračovali, ani jsme to neměli v plánu. Lomem jsme se vrátili zpět na silnici SH3, procházející městem Elbasan.
V tomto městě jsme na chvíli zastavili na oběd. Auto jsme přitom zaparkovali ke krajnici a stoly bufetu s kebabem tak byly těsně vedle našeho auta. Za chvíli za našim autem těsně zastavilo auto jiné, řidič i spolujezdkyně vystoupili, řidič obcházel naše auto a pak odešli. S Lenkou jsme si v duchu říkali, co asi chtěli, ale nijak jsme to nahlas nekomentovali. Až při odjezdu jsem si ve zpětném zrcátku všiml české SPZ-ky na autě za námi. Paní mi později v jednom z komentářů na Facebooku napsala, že parkovali za námi, ale že jsme v autě nebyli. To ne, ale seděli jsme třicet centimetrů od něj. Stačilo, kdyby někdo z nás čtyřech, v moment, kdy řidič obcházel naše auto, prohodil jediné slovo…
Přiznám se, že na tuto část Albánie jsem se hodně těšil, protože tu, mimo jiných, byly dva cíle, které jsem chtěl obzvláště vidět. Jedním z nich bylo místo zvané Skandenbergův stůl. Jedná se o horu pojmenovanou po národním albánském hrdinovi. Kamenné čelo hory, připínající stůl, je viditelné už z hlavní silnice. Cestou k této hoře jsme se zastavili u Osmanského mostu, jehož klenba se hrbí nad hladinou řeky Lumi Shkumbin. Most je u obce Mirakë a jedná se o most, přes který vedla kupecká cesta mezi Vídní a Cařihradem, dnešním Istanbulem. Dodnes jsou za mostem patrné kamenné zbytky této cesty.
V jednom místě, asi 8 kilometrů před městem Perrenjas jsme ze silnice SH3 odbočili doleva, pod vysoký železniční viadukt, na šotolinovou cestu vedoucí ke zmíněné hoře. Cesta není nijak moc náročná, jen zhruba půl kilometru před vrcholem hory je cesta pokryta většími a hlavně ostrými kameny a možnost rozřezání pneumatiky tu určitě je. Nicméně, nestalo se a my asi po 40-ti minutách vyjeli na vrchol hory, odkud jsou krásné výhledy do širokého okolí. Hora je to v tomto, ne moc hornatém okolí určitě výrazná, protože odbočka ze silnice je v nadmořské výšce 350 metrů a vrchol hory se nachází v nadmořské výšce 1400 metrů. Asi po dvaceti minutách kochání se výhledy jsme sjeli zpět na silnici SH3 a jeli jsme si prohlédnout české lokomotivy na opuštěné nádraží ve městě Perrenjas.
Silnice SH3 vede podél železniční tratě, takže ta nás bezpečně dovedla až na nádraží, kde lokomotivy stojí odstavené. Jak jsem uvedl, nádraží je opuštěné, obydlené je pouze psi, a 27 lokomotiv T669 zvaných “čmelák”, silně zarůstá křovím. Fotografování detailů lokomotiv i nádraží už probíhalo za krásného večerního světla a bylo na čase, abychom pokračovali k noclehu do naplánovaného kempu Erlin, na břehu Ochridského jezera. Do kempu jsme přijeli už těsně před setměním a v restauraci kempu jsme si dali chutnou večeři. Poté následovala procházka v chladném večeru po břehu jezera a šli jsme sát.

No, spát… To se nám za celou noc téměř nepodařilo! Hlídací vlčák totiž celou noc štěkal a jak mám psi rád, tohoto bych v ten moment nejraději… A to nás ráno čekal druhý úsek, na který jsem se tak těšil!
Asi okolo páté hodiny ranní přišel do kempu majitel a psa si odvedl. Nastalo hrobové ticho, které snad jen několik mikrosekund nato zabilo mé vytoužené chrápání! Když mohl celou noc řvát pes, tak proč ne já teď!? Po sedmé hodině ranní jsme slézali po žebříku ze stanu. Bylo nádherné ráno a já šel rychle udělat pár ranních fotografií pobřeží jezera a pomalovaného bunkru poblíž. Ochridské jezero leží na hranici Albánie s Makedonií, je dlouhé 30 km a široké 15 km. Maximální jeho hloubka je 285 metrů a jezero je plněno spodní řekou, přitékající krasovými prostory.
Po snídaní jsme projeli okolo jezera po silnici SH3, ze které jsme později sjeli na úžasnou silnici SH71. Tato silnice vede krásným kaňonem a jediné, co je na ní nepříjemné je, že se jede po zbytcích asfaltu, což přímo nesnáším. Hrany asfaltu jsou ostré, auto dostává neskutečné rány a jízda po šotolině by tak byla mnohem příjemnější.
Silnice je celkem úzká a osobní auto s nákladním autem se vedle sebe vejdou jen tak tak. Často se tu totiž stávalo, že jsme potkávali oproti jedoucí nákladní auta, a to i cisterny s benzínem, jejichž řidiči vlastně vůbec nezpomalovali a projeli kolem nás často i rychlostí vyšší jak 70 kilometrů v hodině. Jednou mi to prostě nedalo, a když náklaďák přejel a opadl prach, vystoupil jsem a šel jsem se podívat kde vlastně měl kola. Vedle něj vpravo se totiž nacházel kolmý sráz do asi padesátimetrové hloubky, přičemž stopa jeho kola vypadala tak, že minimálně několik centimetrů toho kola bylo už mimo cestu, teda nad tou hloubkou. Frajeři, nebo ožralí blbci? Nevěřím, že všichni, co projeli kolem nás byli pod vlivem, a proto říkám, frajeři s velkým „F“! Sám jezdím s kamionem hodně let, ale toto bych prostě psychicky nedal!
Nevím ale, jestli se za rok či dva po této cestě někdo ještě sveze, protože ta nákladní auta, která jsme cestou potkávali, byla většinou sklápěcí a jezdila ze stavby přehradní hráze. Stavba této hráze už letos byla ve finální podobě, tedy podle mě, a kaňon i se silnicí tak brzo zmizí pod hladinou přehrady.
Když jsme se po objížďce přehoupli přes hráz, tak dál pokračovala nová asfaltová silnice. Silnice vede tak, že ve skále je vyrubána římsa, na které je položen krásný rovný asfalt. Jenže skalní stěna nad silnicí, místy i sto metrů vysoká, není nijak zajištěna proti pádu kamení a na silnici se válí celkem hodně kusů popadané sklály. Abych pravdu řekl, měl jsem celkem velké obavy, kdy mi na autě přistane nějaký, i několika kilový šutr. Když jsem v jednom místě zastavil abych si vyfotil řeku pod námi, podíval sem se po vyfocení nahoru na skálu nad autem a vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. Zvláště pak, když bylo slyšet, že kousek vedle, někde ve skále, spadl kámen, který ale až na cestu nedopadl.
Po silnici SH71 jsme dojeli do obce Gramsh, kde jsme natankovali a dali si nějaké to občerstvení. Poté jsme se vrátili na most s tím, že za ním začneme stoupat do hor a napříč, po horské cestě parku Mali i Tomorrit, dojedeme do obce Gjerbes a dále pak do obce Ujanik. Z této druhé jmenované obce totiž začíná výjezd (pokud samozřejmě nejedete z druhé strany od obce Polican) na nejvyšší vrchol Albánie, 2500 metrů vysoký Tomorr, komunisty přejmenovaný na Partyzán. Takový byl plán.
Když jsme ale za mostem začali stoupat do osady Sotire, cesta náhle skončila. Prostě najednou skončila v křoví a hotovo. Tři serpentýny jsme museli odcouvat zpět to místa, kde se teprve dalo otočit. Sjeli jsme ke korytu řeky, kde stáli nějací lidé a ptali jsme se, kudy vede cesta, kterou se máme dostat do obce Gjerbes. Ukazovali jen, že rovně, částečně suchým korytem řeky, a pak doprava do hory. A opravdu, asi po 300 metrech vedla do hory cesta. Ona ale, do prdele, po 20-ti minutách jízdy v té hoře zase z ničeho nic skončila!! Zase otočit a dvacet minut dolů, do koryta řeky! V korytě jsme ujeli zase něco okolo 400 metrů, když z něj doprava vedla výrazně vyjetá cesta. To bude ono! Určitě jsme se před tím spletli! A jeli jsme.
Pokud jsem v prvním díle cestopisu napsal, že cesta u obce Prekal byla pro naše auto nebezpečná ve smyslu poškození auta, byla to pořád cesta luxusní třídy! Protože kam jsme se dostali tady, to byl zátěžový test pro auto i jeho vybavení. Častá, krátká a prudká stoupání po skále a kamení. Hluboká, cik cak vodou vyhloubená rýha v cestě s hloubkou snad i metr! Jel jsem na jedničku pod plným plynem, přes kapotu na cestu nebylo vůbec vidět. Sem tam auto vjelo jednou stranou do té vymleté rýhy a nahnulo se hodně na bok. Pak zase nahoře, na hraně kopce ostrý horizont, přes který auto letělo „luftem“ pro řidiče absolutně do neznáma. Buch! Auto dopadlo a všechen náklad v autě vydal zvuk, který jsem raději nechtěl slyšet. A hned další stoupání! Plný plyn, čtyři kola hrabala a Lenka při prvním zpomalení z auta vyskočila!
Já pak na dalším kopci zastavil a šli jsme se společně podívat kam vede ta posr… cesta, po které snad auto jelo naposledy bůh ví kdy. Vedla akorát tak do prdele!! Po asi 100 metrech cesta končila u nějakého oploceného sloupu elektrického vedení! Já si totiž vůbec nevšiml, že vyjeté koleje hned po vyjetí z koryta odbočují doleva k nějakému stavení. Skoro hodinová cesta zpět do koryta! Z huby mi lítaly nepublikovatelné výrazy! A jak se to už někdy stává, nepořídil jsem z této části cesty žádnou fotografii.
Sjeli jsme do koryta a po chvíli kolem nás projížděl nějaký UAZ se stavaři. Zastavil jsem je a ptal se na cestu.
„Zapomeňte na nějakou cestu nahoře a jeďte korytem řeky až k betonovému mostu!“, řekl nám špatnou němčinou, pravděpodobně místní dělník za volantem UAZu.
„A jak to je daleko k tomu mostu?“ ptal jsem se, už teď v němčině.
„Nooo, myslím, že tak okolo dvaceti kilometrů“, odpověděl mi ten řidič v montérkách.
Když jsem si představil, že jsme v tom korytě, mezi těmi balvany, jeli místy i rychlostí chůze, bylo těch dvacet kilometrů ještě na hóódně dlouho. Ujeli jsme asi polovinu vzdálenosti za hodinu a něco málo k tomu a najednou se vyjeté koleje rozcházely do třech směrů. Navíc, všechny vyjeté stejně intenzivně. Před námi, ani za námi, nikde nikdo. Vybrali jsme si tedy cestu, o které jsme si mysleli, že je to ta pravá a jeli jsme. Cesta směřovala na pravý břeh řečiště. Za uplynulých deset kilometrů jsme se ale několikrát v řečišti přesunuli z břehu na břeh, takže nám to jako něco divného nepřipadalo. Jenže na druhé straně cesta vycházela z koryta a vedla zase do hory. No tak tam už ani omylem! Vystoupil jsem a uviděl jsem, jak na druhém břehu vjíždí malotraktor do koryta řeky. Vjel na to místo kde se stopy rozcházely, pak vyjel na levý břeh, vjel do lesa, a asi za 20 metrů z lesa vyjel a pokračovat dál korytem. Aha, takže tam to vede! Vraceli jsme se, byli jsme už něco okolo 50-ti metrů před místem, kde se stopy rozcházely a mě napadlo, že to vezmu řečištěm napříč a najedu do stopy tam, kde se z lesní částí do koryta vracel ten malotraktor. A jel jsem.
Možná znáte ten pocit, něco, jako když šlápnete do něčeho měkkého a teplého! Vjel jsem totiž do místa, kde voda sice netekla, ale písek nebyl vyprahlý, byl mokrý. Už se nedalo zastavit. Dvojka a plný! Auto se zpočátku rozjelo, ale velice brzy začalo silně zpomalovat, jak se kola bořila do mokrého písku. Jednička a jeď. Motor řval, pak šly otáčky dolů a bylo jasné, že je konec. Najednou auto dostalo zespoda několik silných ran, přičemž vždy silně vyskočilo. Vůbec jsem to nečekal, jeli jsme už po hladkém písku s koly celkem hluboko zabořenými a jen jsem čekal, kdy budeme muset zastavit. A najednou toto! Držel jsem pevně volant a podvědomě jsem ubíral plyn až jsme tak přeskákali mokrý písek a zastavili se na okraji vyjetých kolejí, do kterých jsme měli namířeno. Super! Proč ale to auto v tom písku začalo tak skákat mi nebylo jasné a šel jsem se podívat. Pohledem jsem zjistil, že v jednom místě začaly být pod tím pískem kameny a písečná vrstva nebyla už tak hluboká a de-facto jen vyplňovala velké mezery mezi těmi kameny. Jenže ty kameny, řekněme balvany, měly v průměru zhruba okolo padesáti centimetrů a auto proto tak skákalo, vlastně z jednoho balvanu na druhý. No ještě že tak, protože jinak bychom museli čekat na to, až někdo pojede kolem a vytáhne nás z toho písku. Naviják by mi tu moc nepomohl, první strom byl vzdálen více jak 100 metrů a něco, jako kotvu s sebou nevozím. Navíc byl už téměř večer a zhruba za dvě hodiny se mělo stmívat.
Bez dalších komplikací jsme později dojeli až k betonovému mostu, vyjeli jsme z koryta řeky a začali jsme stoupat po už pěkné šotolinové cestě k obci Gjerbes. Asi po šesti kilometrech jsme jako atrakce přijeli na náměstí obce. Vystoupil jsem a zeptal se místních co seděli kolem, jak daleko je to do Ujaniku. Když mi řekli, že je to asi hodinu jízdy, bylo jasné, že dnešní noc budeme spát tady.
Kromě všech těch slušných děcek okolo k nám přišla i paní a zvala nás do její restaurace. Ta byla kousek od místa, kde jsme zaparkovali. Hlad jsme měli strašný, vařit se nám vůbec nechtělo, tak jsme souhlasili. Asi 10 minut jsme se s tou paní a jejími dvaceti dětskými tlumočníky, kteří se navíc překřikovali jeden druhého, domlouvali objednávku jídla. Nakonec jsme mávli rukou, načeš ona pochopila, že má ve skladbě menu volnou ruku. Je pravda, že večeře byla výborná, to ano! Ale za pět set českých korun bychom v Albánii mohli večeřet několik dnů! V dědině, vysoko v horách, kde turistu vidí jednou za rok to opravdu nebyla adekvátní cena!
Auto stálo na okraji náměstí v prudkém svahu a bylo jasné, že tu zůstat nemůžeme, tu bychom ve stanu při spaní klouzali dolů. Proto jsem šel na spodní stranu náměstí, k jakési hospodě, a zeptal jsem se tam, jestli můžeme zaparkovat na rovném místě před tou hospodou. Jeden z kluků, zhruba ve věku 30 let, se mě ujal a celkem dobře německy jsme domluvili parkování, ale i to, abychom si s nimi sedli na pivo do té hospody. Tak jsme si sedli a malí kluci, asi desetiletí, donesli Lence celou „petku“ s výborným domácím vínem. Během hovoru jsme se dozvěděli, že ten německy mluvící kluk pracuje v porcelánce nedaleko Mnichova a teď, že je doma na dovolené. Naproti něj seděl jeho starý otec a mě napadalo, že vytáhnu Republiku (třtinový rum z Božkova), a že jim nabídnu. Republika jim strašně chutnala a když jsem jim na jejich dotaz zjišťující cenu té flašky odpověděl, nechtěli tak drahý chlast už ani pít. Vůbec nechápali, když jsem jim řekl, že tento rum je vlastně levný jako by byl čajem, ve srovnání s tím, kolik u nich na náměstí stojí večeře. Nechtěli mi to ani věřit a na babu strašně nadávali! Během hodiny jsme tu Republiku „vyžrali“ do dna, do toho padlo i nějaké to místní pivo a já se později rozmazaným pohledem díval na žebřík do stanu. Připadal mi stejně nepřekonatelný, jako by byl můj prvovýstup na Nanga Parbat! Nicméně, do stanu jsem nakonec vystoupal a my usínali na kamenném náměstí obce Gjerbes. V tomto čase tu bylo už liduprázdno, jen asi deset psů se zběsile rvalo o jednu fenu a dělali přitom strašný kravál. Dnes mi to ale bylo absolutně jedno! Byl pozdní večer, dne 21.9.2018.

Na ráno jsme byli otcem kluka pozváni na tradiční albánskou snídani a pak nás čekal výjezd na nejvyšší horu Albánie – na horu Tomorr! Ale o tom všem až v dalším dílu.

Odkazy:
Oficiální web kempu v Tiraně
Všeobecné informace o městě Tirana
Oficiální web muzea BunkArt (angličtina)
Oficiální web lanovky Dajtiexpres (angličtina)
Oficiální web kempu Erlin (Ochridské jezero)
Všeobecné informace o Ochridském jezeru
Vlastní 360° fotografie kempu v Tiraně
Vlastní 360° fotografie náměstí v Tiraně
Vlastní 360° fotografie přístupové cesty k muzeu BunkArt v Tiraně
Vlastní 360° fotografie vrcholu hory Skandenbergův stůl
Vlastní 360° fotografie vrcholu hory Skandenbergův stůl
Vlastní 360° fotografie náměstí obce Gjerbes

Případný dotaz k této cestě můžete poslat emailem