Zhruba okolo oběda jsem přijel do Národního parku Aladaglar.
Zhruba okolo oběda jsem přijel do Národního parku Aladaglar. Tu jsem měl v plánu podívat se na vodopády Kapuzbasi, údajně druhé nejvyšší vodopády v Turecku s výškou 55 metrů. Už ze silnice vedoucí parkem od města Nigde byly viditelné krásné skalní útvary a cesta začala být atraktivní. Asi po čtyřiceti kilometrech jsem dojel do místa, které jsem měl naplánované v navigaci a bylo to místo na křižovatce cest, nikde nic. Motorku jsem tu zaparkoval na kraji silnice, vzal jsem si věci a šel jsem hledat vodopády. Po silnici, asi o pět set metrů dál, byla brána do parku, tedy i k vodopádům. K motorce jsem se už nevracel, zaplatil jsem šest tureckých lir vstupné a pěšky jsem šel dál. Od brány až k bufetu pod vodopády to je necelý kilometr. Pohled na vyvěrající vodu ze skal a padající do velké hloubky je úžasný! Jde o vodu, která urazí dlouhou cestu ve skalách, vodu, která tu je hlavně díky tajícímu sněhu v horách, ale i na jaře rozpouštějícímu se ledovci v nitru skal. Až pod vodopády vede turistický chodník, ale filmovat a fotit tu je zcela nemožné, díky silné vodní tříšti v blízkosti chodníku. Možná, kdyby foukal silný vítr směrem od chodníku, dalo by se s kamerou přijít blíže, nevím…
Jel jsem zpět ke městu Nigde a odtud jsem měl pokračovat směrem na jih a pak přes města Adana a Gaziantep na východ. Na hlavní silnici u města Nigde jsem to měl necelých padesát kilometrů. Asi po pěti kilometrech ujetých od parku mi navigace nabídla odbočit a jet přes hory. Po kontrole v mapě jsem se tím směrem vydal. Dvacet minut jsem stoupal do prudkých serpentýn do vesnice, kde asfaltová silnice končila a začala silnice hliněná, v tuto dobu silně rozbahněná. Tudy jsem jet odmítal a serpentýnami jsem se vracel zpět na hlavní cestu. Po té jsem ujel dalších deset kilometrů a navigace mi opět nabídla odbočit a jet přes hory. Silnice, která vedla doprava byla úplně nová, s novým, žlutým vodorovným značením a každopádně vypadala lépe a “hlavněji”, než silnice, po které jsem měl pokračovat do města Nigde. V mapě silnice přes hory vedla, tak jsem odbočil. Nový asfalt “vydržel” asi dvacet kilometrů, ale i dál jsem pokračoval po celkem pěkné asfaltové silnici, dalších asi dvacet kilometrů. V jednom z horských sedel, kterými jsem projížděl, asfalt skončil a pokračovala jen šotolina. Nicméně, byla to silnice široká, prostě bez problémů. Z tohoto sedla, kde byla i křižovatka, jsem jel dalších, asi deset kilometrů a nepotkal jsem žádné auto. Toto jsem si ale vůbec neuvědomoval, na mysl mi to přišlo až později. Po těch desíti kilometrech byla na silnici uzávěra v podobě šrafovaných pásek a uprostřed silnice byla o kámen opřená dopravní značka s přikázaným směrem doleva. Uzávěra to byla opravdová, protože silnice za ní pokračovala prudkým klesáním a i z motorky byla dole vidět stavba přehrady.
Ovšem odbočka, na kterou ukazovala dopravní značka, byla ještě s větším klesáním, dlouhým asi dvě stě metrů, s povrchem borovicového lesa, směs hlubokého písku a hlíny, pro mě, absolutní hnus! Měl jsem za to, že sjedu ten kopec a najedu zpět na tu silnici a jel jsem tedy. V žádném případě nejsem žádný motokrosový jezdec, na motorce mám ujeto něco okolo sedmdesáti tisíc kilometrů a z toho šedesát devět tisíc po asfaltu! Pro mě bylo toto klesání z kategorie “už nikdy víc!”
Asi z jedné třetiny klesání jsem motorku “pustil” dolů, protože přímo naproti následovalo stoupání zhruba se stejným sklonem. “Vyletěl” jsem nahoru, následovala krátká rovinka a další klesání stejné kategorie. “Do prdele!”, řval jsem nahlas a klesání jsem sjel stejným způsobem, protože opět následovalo prudké stoupání v přímém směru. A pak toto všechno ještě jednou! Možná znáte tu situaci, kdy víte, že to co jste projel bylo za hranicí vašich schopností a moc dobře si uvědomujete, že jste v pasti, jelikož není cesty zpět! Nebudu si hrát na machra, ale třepaly se mi ruce. Nemusím popisovat proč. A teprve to nejhorší přišlo!
Klesání, že sejít ho, by byl problém! Navíc, kopec naproti nebyl přímo proti klesání, ale dole byla téměř “vracečka” doleva! Kdybych tu s motorkou spadl, určitě by jen nespadla, ale kutálela by se kdo ví kam! Neměl jsem sílu nadávat, stál jsem na tom kopci, ruce se mi třásly, měl jsem strach a cítil jsem bezmoc. Zpět nechci, dopředu také ne! Past!
Když jsem tu stál, motorku ani nešlo opřít o stojan, abych si ten kopec prošel. Místo na vrcholu, na kterém jsem stál, mělo hodně silný sklon doleva. Motorku jsem při zastavení musel mít silně nakloněnou doprava, protože jsem levou nohou jsem na zem vůbec nedosáhl. Takže, kromě toho brutálního klesání měl celý ten kopec i ten velký sklon doleva a procházet si ho bylo stejně zbytečné! Budete si mi asi smát, ale byl jsem fakt v prdeli. Stál jsem tam, třepal jsem se od hlavy až k patě a nevěděl jsem, co mám dělat! Bezmoc a strach! A pak, asi z toho strachu, uděláte věc ze zoufalství. Je vám všechno úplně jedno!
Možná se to tak nedělá, nevím, a je mi to jedno! Dal jsem za jedna, a spustil jsem se z toho kopce. Při jízdě dolů jsem brzdil zadní brzdou a držel jsem zmáčknutou páčku spojky. Když jsem ale jakkoliv přibrzdil tou zadní brzdou, motorka v tom písku šla okamžitě do smyku! V hlavě mi šrotilo a po rozhodnutí, pustit tu zadní brzdu, následovalo prudké zrychlení motorky. Rychle zpět na zadní brzdu! Páčka spojky dělala otisk v gripu a zadní kolo stálo! Motorka lítala ze strany na stranu, řídítky jsem doslova šavloval a toto trvalo nekonečně dlouho. Hypnotizoval jsem tu zatáčku dole a byl jsem přesvědčen, že v ní tu motorku položím! Motorka se i přes stále zabrzděnou zadní brzdu rozjížděla, protože to zadní kolo po té směsi hlíny a písku jen klouzalo. Nakonec jsem kopec sjel, zatáčku dole jsem projel, ale doteď vůbec nevím jak! Následovalo stoupání a pak ještě jedno klesání kategorie, jako byla ta klesání z počátku.
Ujel jsem po tom marasu něco okolo pěti kilometrů a asi po pátém klesání, fakt nevím, jsem najel na silnici a bez přemýšlení jsem odbočil vlevo. Asi deset kilometrů jsem nahlas řval, třepal jsem se a bylo mi úplně jedno, že jedu kam nemám! Opravdu, přiznávám! Samotného mě teď mrzí, že z tohoto úseku nemám jedinou fotku ani video. Vůbec jsem v tom stresu na toto nemyslel a kameru na přilbě jsem ani neměl.
Jel jsem asi třicet minut a silnice se opět silně zhoršila, de-facto přešla v takovou turistickou pěšinu, kde by auto sice projelo, ale já už na takovou jízdu prostě neměl. Vždyť podle mapy bych dávno měl být ve městě Kozan! Tak kde zas do prdele jsem? Nedaleko byl domek, tak jsem motorku postavil na stojan a šel jsem se zeptat. S domorodcem jsme se domlouvali rukama nohama, ale pochopil jsem, že z té objížďky jsem měl odbočit doprava a ne doleva.
K hotelu ve městě Osmaniye jsem přijel už za tmy. V Turecku nefungují některé servery, mimo jiné, nefunguje tu Wikipedie ani Booking. Proto jsem si hotel našel na Google a když jsem k němu přijel, zaparkoval oproti hotelu, vedle malého obchůdku.
“Máte Efes?” zeptal jsem se v obchůdku a s vědomím, že je období ramadánu jsem nečekal, že pivo budou mít.
“Máme! Jedno?”
“Dejte mi dvě!”
Prodavačka vložila dvě láhve s pivem do černé igelitky, aby to nikdo neviděl, a já šel do hotelu.
Ráno jsem pokračoval na východ a mým cílem tohoto dne bylo muzeum v přírodě, vykopávky Göbeklitepe. Tato archeologická lokalita byla objevená v roce 1995. Jedná se o zbytky svatyně vybudované neznámou civilizací, zhruba v 11. tisíciletí před naším letopočtem. Pravděpodobně se jedná o jednu z nejstarších objevených lidských staveb na světě. Zatím byly odkryty zbytky tří kruhů tvořených celkem více než dvaceti kamennými pilíři ve tvaru písmene T. Pilíře jsou zdobeny ornamenty a reliéfy zvířat. Předpokládá se, že dosud odkrytá část je jen zlomkem rozlohy celého areálu.
Motorku jsem postavil na parkovišti na boční stojan, koupil jsem si vstupenku a šel jsem na prohlídku muzea. Toto venkovní muzeum, pod konstrukcí a přístřeškem z plachty mohu jen doporučit. Vidět ty velké a určitě těžké pilíře s ornamenty zvířat, navíc, staré tisíce let, je úžasné!
Vrátil jsem se k motorce a už z dálky mi něco nesedělo. Samozřejmě! Motorka stála na hlavním stojanu a na sedadle bylo položené ulomené zrcátko a asi pět kusů mého rozbitého plexiskla! Dodnes přesně nevím co se stalo, ale jelikož jsem asi po dvou dnech zjistil, že mám ohnutý i levý držák kanystru na kufru, je pravděpodobné, že do motorky někdo couvl autem a opřel se právě do tohoto kanystru. Motorka zcela určitě spadla doprava.
Více než hodinu jsem lepil páskou plexisklo a pak jsem odjel do města Sanliurfa, kde jsem zastavil na první pumpě, abych natankoval. Pumpaři se mě hned ptali, co to mám s plexisklem. To jsem měl a mám zalepené oranžovou lepící páskou, takže to doslova bilo do očí. Když jsem jim řekl co se stalo, začali se mi omlouvat a já vůbec nevím proč! Skončilo to tak, že mě ubytovali na pumpě v kanceláři, nechali donést večeři a všichni jsme společně povečeřeli. Vůbec nic si za to nevzali! a ještě mi poradili, kde ve městě najdu servis na motorky.
Servis byl v úzké uličce a já ho hledal proto, že jsem potřeboval vyměnit olej a teď už i kvůli toho zrcátka. Ohledně sehnání nového plexiskla jsem si iluze nedělal. Když jsem se snažil mechanikovi vysvětlit co potřebuji udělat, naznačil mi, že se vůbec nemusím starat, protože on má taky Teneré a moc dobře ví, co má udělat. Musím říct, že byl opravdu machr, přesně věděl co udělat, co zkontrolovat a za výměnu oleje s filtrem, za celkovou kontrolu motorky (měl jsem volný silenblok motoru), za umytí motorky a za obě nová zrcátka si vzal 1.530,-Kč!
Pokračoval jsem dál, k hoře Nemrut…
