Na hotelu asi 70 kilometrů za rumunskou Oradeou jsem se ráno podíval na předpověď počasí a nezjistil jsem žádnou změnu!
Na hotelu asi 70 kilometrů za rumunskou Oradeou jsem se ráno podíval na předpověď počasí a nezjistil jsem žádnou změnu! Pořád má pršet! Vyjel jsem v dešti a svištěl jsem do města Deva. Po dálnici jsem pak ujel asi 60 kilometrů a u města Sebes jsem sjel na silnici 67C, zvanou Transalpina. Toto je silnice vedoucí přes místní část Karpat, Rumunské západní karpaty, mezi městem Sebes a obcí Bengesti. Nejvyšší bod této silnice se nachází ve výšce 2120 m.n.m. a je jen 108 výškových metrů pod vrcholem hory Urdele. Nejvyšší hora této části Karpat, Parangul Mare měří 2519 m.n.m. Úsek mezi městem Sebes a křižovatkou se silnicí 7A prochází výškou okolo 1700 m.n.m. Vedle silnice sice ležel sníh, ale tento úsek je v tomto ročním období v pohodě sjízdný. Panoval tu celkem silný provoz rumunských výletníků. Cestou jsem potkal několik motorkářů z různých zemí a Italů jsem se při zastávce zeptal, jestli je Transalpina průjezdná přes vrchol. Ti mi začali ukazovat Google mapu v jejich telefonu s tím, aby mi řekli, že silnice Transalpina je uzavřená. Tato informace jim stačila k tomu, aby se tam ani nezajeli podívat. Nechápu.
V roce 2016 jsem v polovině května Transalpinu přes vrchol projel. Bylo sice ještě hodně sněhu, silnice byla uzavřená, ale projet ji tenkrát možné bylo. Chtěl jsem to dnes zopakovat a napsat o této krásné silnici místopisný článek s fotografiemi, ale dnes silnice projet nešla! Odbočil jsem na její uzavřený úsek, objel jsem zátaras, ale neujel jsem ani 500 metrů a na silnici bylo sněhu po kolena! Když už v tomto místě je Transalpina nesjízdná, tak nevěřím, že letos bude už v polovině května sjízdná přes vrchol. Vrátil jsem se tedy na silnici 7A a hned u křižovatky jsem si všiml dřevěných srubů u cesty. Ubytovat se tu bylo možné a tak jsem nocleh ve srubu přikoupil. Vyčasilo se, byl krásný, slunečný a teplý večer.
V noci jsem se ale vzbudil zimou. Musel jsem zalézt pořádně do spacáku a nad ránem mě vzbudilo bubnování deště na střechu srubu. Vstával jsem brzo a jelikož mám cestou i pracovní povinnosti, vyjel jsem až po práci, okolo desáté hodiny. Jak jinak, v dešti. Ten na polovině cesty do Bukurešti ustal, ale vystřídal ho silný vítr. No řeknu Vám, zlatý déšť! Do kempu v Bukurešti jsem přijel v podvečer a majitel mi řekl, že kemp ještě není otevřen, není připraven. Kemp je totiž úplně nový, ještě nebyla vyrostlá tráva a stan postavit v blátě nebylo myslitelné. Na kraji kempu byl odstaven karavan a já se majitele zeptal, jestli v něm není možné přespat. On souhlasil a já v něm za symbolický poplatek přespal. Sociální zařízení už byla funkční, takže ubytování se vším všudy! Věřte nebo ne, večer byl opět krásný, slunečný a bez větru.
Okolo páté hodiny ranní se karavan podivně houpal a nebylo to ničím jiným, než vichrem! Vstal jsem a už před osmou hodinou jsem z kempu odjel. Jel jsem k paláci parlamentu, Ceausescovému paláci, který je druhou největší administrativní budovou na světě a to, po budově Pentagonu v USA. Stavba vlastně nebyla nikdy úplně dokončena a skončila 25.12.1989, kdy diktátor i se svou ženou byli odsouzeni a ihned poté zastřeleni. Ulice Bukurešti byly v prvomájový den a tuto hodinu poloprázdné a z kempu (12 km) jsem u paláce byl asi za 20 minut. Později jsem zjistil, že brána k paláci je zavřená a chlapík, pravděpodobně z ostrahy mi řekl, že dnes je areál uzavřen. Já stejně dovnitř nechtěl, moc mě tato stavba nebere, jen jsem chtěl k paláci blíže, vyfotit nějaké detaily. Kdo by se chtěl dovnitř podívat, může tak i na mapách Google, pomocí aplikace street wiew. Na náměstí před palácem jsem si udělal pár fotografií, přičemž mě nemile překvapilo, nebo snad ani ne, že prostor tady a na hlavní třídě okolo fungujících fontán je neupravený, všude je nepořádek, plno odpadků a nedopalků, na náměstí chybí místy dlažba atd. Prostě nedůstojné takovémuto místu v hlavním městě!
Z Bukurešti jsem okolo desáté hodiny odjel. Po dálnici jsem jel na Constantu za strašného větru. Později jsem ve zprávách četl, že vítr převrátil autobus! Do Bulharska jsem vjel přes hraniční přechod Negru Voda, později jsem krátce zastavil ve Varně, kde jsem se najedl a vybral si z bankomatu místní měnu. Pokračoval jsem do kempu ve městě Byala, na pobřeží Černého moře. Před Varnou konečně ustál ten strašný vítr, vyjasnilo se a začalo být teplo! Snad to nějaký den vydrží!
