Reportáž, Pamír, 13. část

Bylo to moc krásné expediční vozidlo. Měli jsme i dost času a v rámci mých jazykových znalostí jsme si povykládali, protože jsme zrovna natrefili na obědovou pauzu místních celníků. Asi po hodině a půl od příjezdu, jsem vjel do Kazachstánu. Bezprostředně za hranicemi jsem zastavil, abych si koupil zákonné pojištění a ihned se ke mě seběhli veksláci a přemlouvali mě, abych si od nich koupil místní měnu. Vyměnil jsem u nich jen nutně potřebnou sumu na zaplacení pojištění a peníze pro mou spotřebu jsem si později vybral v bankomatu. Což ale vůbec nebylo jednoduché!
A pak jsem jel, prozatím, asi nejhorších tři sta kilometrů, této expedice. Po silnici, která, jestli vůbec silnicí vůbec kdy byla, a pokud byla, tak už před mnoha desítkami let. Přesněji za dob Sovětského svazu. Dnes to jsou jen zbytky asfaltu mezi mnoha jámami. Tento úsek jsem jel přibližně pět hodin a kromě té silnice mi na pohodě nepřidávalo ani strašné vedro.  V pozdní odpoledne jsem přijel do města Atyrau a má první cesta vedla k mobilnímu operátorovi, kde jsem si koupil místní SIM kartu s internetem. V Kazachstánu SIM karta není úplně levná, vyšla asi na 350,-Kč s měsíčním tarifem 10GB dat. Ještě před tím jsem byl ale u bankomatu, kde jsem si chtěl vybrat peníze. Bohužel se mi to hned nepodařilo, jelikož téměř všechny bankomaty přijímají kartu VISA a já mám kartu Mastercard. Až mi lidé poradili, že jen bankomaty banky Sberbank přijímají i můj typ karty. Naštěstí takovýto bankomat nebyl daleko a peníze se mi podařilo vybrat rychle. Nicméně, bankomat mi dal jen omezenou částku, denní limit pro výběr. Internet jsem měl, ve městě jsem si našel levný hotel a ubytoval se. Večer jsem si šel nakoupit jídlo a bylo přitom nutné, abych si vybral další peníze, jelikož hotel přijímal pouze druhou značku karet, stejně jako většina bankomatů. Našel jsem si tedy ten správný bankomat a když jsem chtěl vybrat peníze, tak displeji se mi objevilo oznámení, že svůj denní limit jsem si už vybral. Takže až zítra ráno další pokus.
Na druhý den jsem musel pár hodin vyřizovat pracovní záležitosti a pak jsem jel do bankomatu, vybrat si svou možnou denní částku. Kousek od bankomatu byla restaurace KFC, tak jsem si řekl, že bych tu mohl posnídat a dát si konečně i kávu. Tu jsem v těchto zemích téměř nesehnal, všude je jen čaj. Asi pět minut jsem čekal, než vůbec někdo z obsluhy přišel k pokladně a když jsem řekl co chci, tak mi ten prodavač oznámil, že na dělání kávy on teď nemá čas, protože je tu sám! Na to zmizel odkud přišel a já neměl ani to jídlo! Nutno zmínit, že jsem v tom KFC byl úplně sám, jelikož bylo zhruba deset hodin dopoledne. Služby, respektive, lidský přístup k zákazníkům, je v post sovětských zemích na velmi nízké úrovni, pokud se nejedná o soukromníka majitele! Několikrát mě zarazilo až hodně tvrdé chování zákazníkům k obsluze, ale později jsem pochopil, že pokud člověk nenastaví s obsluhou tvrdé mantinely hned v prvních slovech, obsluha zákazníka ignoruje, popřípadě vás odbude, aby měla klid. Od tohoto dne stejné praktiky používám a opravdu to funguje. Z KFC jsem se vrátil zaplatit hotel, přičemž jsem recepční po tuto dobu nechal můj batoh s fotoaparátem. Po zaplacení hotelu jsem vyrazil směr město Beyneu, ale bylo už hodinu po poledni.
S Radkem Přibylem jsme byli už asi dva dny domluveni, že se ve zmíněném městě večer potkáme, a že on mi dá pár rad, co se týče pohoří Pamír, ze kterého se právě vrací. Cesta byla ale velmi špatná a do toho opět to strašné vedro, ze kterého se mi lehce udělalo špatně. Možná ani ne špatně, ale přišla na mě silná únava. Proto jsem se při průjezdu městem Kulsary zeptal na ubytování a později jsem se tu i ubytoval. Majitele pensionu jsem se po převzetí pokoje zeptal na market, protože jsem potřeboval dokoupit zásoby, hlavně vodu na další den. On ale začal s tím, že mi objedná taxi a také, že si v žádném případě nemám taxi objednávat sám. Já jsem ale protestoval, že taxi nechci, že do obchodu chci jít pěšky. On si tedy dal na hlavu klobouk proti slunci a vyzval mě, abych šel do obchodu s ním. Cestou mi pak vysvětloval, že toto je město s největší kriminalitou v Kazachstánu. Údajně proto, že těžařské firmy nabírají trestané lidi k těžbě ropy a plynu a mnoho takovýchto ložisek je právě v okolí tohoto města. Dobré vědět! Ještě večer jsem situaci s mým dojezdem napsal Radkovi a domluvili jsme se, že za ním dorazím ráno, už v osm hodin. To ale obnášelo vyjíždět v pět hodin ráno, což mi vůbec nevadilo, jelikož v tu dobu ještě nebylo takové vedro.
Když jsem si ráno otevřel vrata za dvora pensionu a vytlačil jsem motorku před ně, přišlo ke mě několik opilců od vedle, kde byl non-stop bar se sázkami, něco jako u nás Fortuna. Přitom jak jsem si oblékal bundu a nasazoval přilbu padaly od opilců stále stejné otázky, prostě jako vždy a všude v těchto zemích. Až pak mi jeden z nich řekl, abych mu dal mé brýle. Já jsem dělal, že neslyším či nerozumím a když tu žádost opakoval potřetí, už mi zalomcoval rukávem bundy. Já mám brýle, které jsou sice sluneční, ale s dioptriemi. Kdybych o ně přišel, byl by to pro mě velký problém. Naštěstí z baru vyšel nějaký starý pán a tohoto opilce okřikl. Ten mi dal ihned pokoj, co se tedy brýlí týče, ale vehementně se začal dožadovat toho, abych mu podal ruku. Když jsem mu podával ruku, seděl jsem už na nastartované motorce a když jsme si ruce pustili ihned jsem vystartoval.
K ubytování s názvem Uncle Lesha ve městě Beyrneu jsem přijel lehce před osmou hodinou a když jsem zastavil před vraty, tak během chvíle mi je Radek otevřel. Byl tu ubytován se třemi Rusi a jedním Italem, když se tu náhodně setkali. Strávil jsem tu asi dvě hodiny, od Radka jsem posbíral cenné informace a po několika společných fotografiích všech ubytovaných a pana domácího jsem odjel směrem k hranicím Uzbekistánu. Před tím jsem byl jsem upozorněn na to, že hned za městem je velice špatná cesta v délce asi dvaceti kilometrů, a také na to, abych si ve městě natankoval i do kanystrů, jelikož následující benzínová pumpa bude zhruba za 450 kilometrů. Na pumpě jsem se setkal s jedním z Rusů z ubytování a domluvili jsme se, že dál pojedeme spolu. Po natankování jsme se vydali na tu špatnou cestu. Byla to vlastně objížďka okolo staveniště, na kterém se stavěla cesta nová. Jenže, stejně jako v Rusku, vedla objížďka stepí, bez jakéhokoliv podkladu, tedy v písku. Protijedoucí a předjíždějící auta z písku zvedala mračna prachu tak že viditelnost po celou dobu na objížďce byla jen pár metrů! Těchto dvacet kilometrů bylo opět něco strašného! Objížďka se navíc často rozvětvovala, jak si někdo našel výhodnější cestu. Pro neznalého to ale znamenalo často zastavovat a ptát se řidičů na cestu. Spoléhat na to, že se všechna vyjetá ramena setkávají jsem nechtěl. Stalo se to, že jsme se s Rusem ztratili. Byl jsem na hranici asi deset minut, on přijel a motorku měl hodně špinavou. Pak mi říkal, že vjel do jednoho vyjetého ramene a tam že byla písčitá bažina, ve které s motorkou spadl. Tu mu pak řidiči pomáhali zvedat a proto se zdržel. Byl ale naštvaný a doslova mi řekl, abych ho nečekal, že dál chce sám.
Když jsem vjel do Uzbekistánu, bylo neskutečné vedro a není to klišé když řeknu, že takové jsem v životě ještě nezažil. A pak, stejně jako v Kazachstánu, byl můj první úsek v této zemi po katastrofální silnici. Úsek v délce 444 kilometrů! Byl to úsek, který by bylo možné nazvat “jedno velké nic!” Jen naprosto rozbitá silnice a okolo, jako stůl rovná poušť, kam až oko dohlédne! I kdyby tu jel člověk snad po padesáté, není schopen určit jakýkoliv záchytný bod. Prostě nemůže říct, už jsem projel okolo tohoto, nebo tamtoho. Tady toto, ani tamto jednoduše není! Je tu jen nekonečné “nic!” A vedro! Uvedenou vzdálenost jsem ale v ten den neujel. Když jsem byl asi 150 kilometrů před městem Kungrad, byl už skoro večer a já se začal smiřovat s tím, že budu spát v poušti ve stanu. Po dalších asi dvaceti kilometrech jsem dojel tři cyklisty a když jsem se s nimi dal na chvíli do řeči, řekli mi, abych jel s nimi, že tu mají zajištěné ubytování. Následoval jsem je a asi po dvaceti minutách jsme dojeli ke stavení, které bylo asi kilometr z hlavní silnice do pouště. Byla tu restaurace i ubytování. Prostě paráda, že jsem ty kluky potkal. Byli z Anglie, byli toho dne 110. den na cestě a jeli do Japonska! Více jako čtvrt hodiny po západu slunce jsem si na budově všiml starého, rezavého teploměru. Bylo na něm 41 stupňů a i když rezavý, určitě ukazoval správně. Kolik tedy bylo ve dne a na slunci? Šedesát!?
Ráno jsem s kluky posnídal a než jsem vytáhl motorku ze dvora, byli už pryč. Po pár ujetých kilometrech jsem je sice předjížděl, ale nechtěl jsem je otravovat s focením. Škoda, nemám je tak na žádné fotce.
Okolo poledne jsem přijel do města Kongrad a opět bylo neskutečné vedro. Město je to velice prosté a chudé. Na benzínové pumpě jsem si natankoval do plna, ale pouze benzín s 80-ti oktany. Při prudkém přidání plynu sice klepaly ventily, ale jinak motorka jela v celku normálně. V tomto městě jsem si také pořídil místní SIM kartu, jelikož po dvou dnech jízdy to vlastně bylo první město v této zemi. Karta s daty byla sice levná, ale nutno říci, že celkem k ničemu. Internetový signál mimo velká města nebyl vůbec a ve velkých městech byl pouze 3G a to ještě jen ve vybraných lokalitách. Hlavně, že ve všech prospektech bylo uvedeno, že pokrytí signálem 4G je po celém Uzbekistánu! Ano, nebyl jsem v Taškentu. Ten den se mi už nikam nechtělo, byl jsem za ty dva dny úplně zničen tím vedrem a tak mi u mobilního operátora poradili kde ve městě přespat a já se tam rozjel. Po příjezdu na místo jsem ale zjistil, že ubytování už neexistuje. Na aplikaci Booking jsem si tedy našel jiné ubytování v tomto městě (jediná nabídka) a musím podotknout, že jsem si objednal pokoj pro jednoho s klimatizací. Přijel jsem tam a paní mě zavedla do společného pokoje bez klimatizace! Na pokoji byla navíc ubytována rodina s malým dítětem!! Když jsem jí v aplikaci ukazoval, co jsem si objednal, řekla mi, že tyto pokoje jsou vyprodané a hotovo! A to je přesně ten moment, o kterém jsem mluvil v souvislosti s KFC v Kazachstánu. Paní jsem oznámil, že mě to prostě nezajímá, a že pokud pokoj nemá, že píšu na Booking, a že jedu dál. Na to mě vyzvala abych počkal a během chvíle mě odvedla do vedlejší budovy, kde pokoj, přesně podle objednávky, jako zázrakem našla!
Následující den jsem se jel podívat k Aralskému moři, nebo jezeru, jak kdo chce. Respektive, jel jsem se podívat do obce Moynak, jehož pobřeží kdysi omývaly vody zmíněného moře. Dnes je tam jen vyschlé dno, poušť, a pár rezavých lodí na tom suchém dně! Co se tam vlastně stalo? Aralské moře napájely dvě řeky, Amudarja a Syrdarja. Tyto řeky do moře přiváděly vodu z pohoří Pamíru v takovém množství, které stačilo na to, aby byla hladina moře po tisíciletí stabilní. Aralské moře je bezodtokové a voda v něm ubývá pouze odpařováním. V padesátých letech ale Rusové dostali nápad, že začnou vodu z řek odklánět do míst kde vybudovali plantáže bavlny, do míst, kde nikdy před tím nic nerostlo, do pouště. Toto jednání mělo za důsledek to, že hladina moře do roku 2003 klesla o 22 metrů a moře z většiny vyschlo! Zbytky dnešního moře navíc obsahují jedovatou vodu bez života, jelikož ta je nezředěná, tedy velice slaná a plná pesticidů z bavlníkových plantáží. Zabalen do šátku jsem se prošel po suchém mořském dně. Fotil jsem na tomto místě asi hodinu a bylo takové vedro, že jsem byl rád, když jsem se vrátil k restauraci na pobřeží. Ať je to ve filmech jak chce, životnost člověka bez vody v takovémto místě odhaduji na dobu v řádu hodin! Ke zbytkům moře, které je dnes o 150 kilometrů dál jsem nejel. Jel jsem zpět na jihovýchod a přes město Nukus jsem pozdě odpoledne dojel do města na Hedvábné stezce, do města Chiva.