Reportáž, Pamír, 11. část

Když jsem přijel k bráně, tak voják, který ji otevíral mě nejdříve požádal o pas. „Já nevím, k čemu furt chtějí ten pas, doslova u každých vrat, když mi ho budou kontrolovat ještě 100x!“, pomyslel jsem si a dal jsem mu ten pas. On s ním zašel do budky a dlouho nevycházel. Konečně, asi po deseti minutách vyšel a řekl mi, abych počkal, že přijde náčelník. „Co se děje?“, zeptal jsem se a on mi na to odpověděl, že nemám platné vízum. „Ale mám, ty se díváš na to loňské!“ a přes mříže brány jsem mu v pase nalistoval to nové. A fakt! Letošní vízum mi začíná až 3.6. a dnes je teprve 25.5! Ten voják volal náčelníka, protože mi chtěl pomoci. Chtěl se ho totiž zeptat, jestli mi vízum nepředělají. Mi bylo jasné, že toto neudělají a náčelník to jen potvrdil. „Bohužel, musíš zpět a musíš čekat, nebo jeď z Baku lodí.“, řekl mi ten náčelník a já se vrátil k Azerbajdžáncům. Ti se strašně zajímali proč jsem se vrátil a pak začali přemýšlet co se mnou, když mi zhruba před půl hodinou ukončili jejich vízum. Naštěstí jej znovu otevřeli tak, že přeškrtali to své razítko a pustili mě do země. Hned za bránou celnice stál taxikář a já se ho zeptal na ubytování. On mi poradil, že sedm kilometrů odtud, téměř na pobřeží Kaspického moře, je hotel ve stylu kempinku.
Tento kempink s chatkami jsem našel rychle, protože na trase k moři byl vlastně jediný. Když jsem zastavil u prvního domku v kempu, vyšlo z něj celé osazenstvo včetně majitele a začalo se smlouvat o ceně. Když jsem jim nakonec řekl, že tu budu devět nocí, padla definitivní částka. 120,-Kč/noc v dřevěné chatce. Dalo by se říct, že dobrá cena. Chatka byla skromná, pokoj ušel, ale v koupelně bylo hodně plísně, protože ta, téměř nikdy pořádně nevyschla. A tak jsem se na celkem dlouhou dobu ubytoval.
Večer mě zaměstnanci kempu zlanařili na večeři a udělali mi obložený talíř v podobě tři volských ok, asi čtyř plátků sýra (něco jako balkánský) a chleba. K tomu, malý zeleninový salát. Večeři jsem si dal, ale pak jsem zjistil, že na místní poměry je dost drahá. Stála totiž 128,-Kč a za to jsem si v restauraci celkem běžně dával oběd o daleko větší porci! Měli tu i pitelné pivo s názvem České pivo. To jsem od nich kupoval. Chtěli za něj sice 35,-Kč, ale aspoň takhle jsem je nechal vydělat si. V obchodě totiž stálo 28,-Kč. Po večeři mi majitel řekl, že jeho bratranec, který u něj pracuje, se jmenuje Čingiz. Ten, že se o mě bude starat, a že mu mohu říkat Čingischán! Kdybych cokoliv potřeboval, mám se obrátit na něj. Čingiz byl hodně dobrý člověk a už tento večer jsme si padli do noty. Majitel kempu mi pak asi hodinu vysvětloval, jak za Sovětského svazu bylo vše „samo lučše!“ Když se později na chvíli začali bavit o problémech v kempu, využil jsem toho a potichu jsem se vytratil do chatky. Přesto, že se mi u nich chladilo ještě jedno pivo.
Bylo úterý, tedy čtvrtý den v kempu, a já si na teto den naplánoval jízdu na motorce do hor. Vyjel jsem z kempu už brzy ráno a když jsem vyjel na hlavní silnici u obce Yalama, bylo strašné vedro! V kempu to vůbec nebylo znát, protože chatky byly pod hustými korunami stromů, které svým stínem vytvářely příjemné prostředí. Když jsem ale blížil k horám, tak bylo vidět, že ty jsou v tmavých mracích a bylo zřejmé, že tam hezké počasí asi nebude. A nebylo! Nejdříve jsem z města Quba jel směrem do horské vesnice Laza. Když jsem ale projížděl lyžařským střediskem Shahdag, byl jsem už v mracích, viditelnost byla jen pár metrů a pršelo. Udělal jsem jen pár fotografií a odjel jsem zpět do kempu. Cestou mě ale chytla průtrž mračen se silnou bouřkou a asi na půl hodiny jsem byl nucen, schovat se pod mostem. Jel jsem do kempu samozřejmě s tím, že budu sledovat předpověď počasí a když bude příznivá, do hor se vrátím.
Ve středu jsem se díval do aplikace počasí a ta říkala, že v pátek a v sobotu má být v horách naprosto krásně! Nechtěl jsem to nechávat na jediném dnu a rozhodl jsem se, že do hor pojedu v pátek. Ve čtvrtek se ale do chatky vedle nastěhoval třiceti tříletý kluk z ruského Petrohradu, jménem Artem. Když jsme večer seděli u piva, navrhl mi, že bychom do hor mohli jet taxíkem. Tento návrh se mi moc nezamlouval. Artem mi pak ale řekl, že má od taxikáře cenovou nabídku cca za tisíc korun, navíc, že ten taxikář řekl, že to v horách zná, a že nás provede i místy, které bychom sami nenašli. Na základě tohoto jsem souhlasil s tím, že pojedeme taxíkem a že ho zaplatíme na půl. Odjezd byl domluven na sobotu, v osm hodin ráno.
Taxikář byl přesný a v osm hodin jsme opravdu odjeli. Už když jsme jeli po rovince z kempu, jel taxikář jako prase! Pod kapotou starého vozu Opel Astra už přece jen pár koníků z původního stáda vymřelo a tak alespoň to mu znemožňovalo, jet ještě rychleji. Přesně to, co jsem denně viděl na motorce! Oni nevědí kudy by jeli, proto jedou tak, že dělící čáru mají mezi koly, na křižovatce, třeba v případě červené na semaforu se neřadí za sebe, ale v každém případě vedle sebe, protože každý chce být první. A nedej bože, že bohatému v Mercedesu vjede před auto žebrák v Ladě, nebo náš taxikář v Oplu!
Blížili jsme se k horám a Artem se taxikáře zeptal, jak jsou vysoké vrcholy okolo lyžařského střediska Shahdag, přes které za chvíli pojedeme. Když mu taxikář řekl, že okolo 1200 metrů, bylo mi jasné, že o horách neví vůbec nic! Artemovi o svých znalostech lhal, aby měl ryto. Uvedl jsem pravdu o výšce hor na pravou míru a i Artemovi bylo jasné, že taxikář blafoval. Navíc, když jsme po chvíli přijeli do hor on vůbec nevěděl, kam má jet. Řekl jsem mu, aby se řídil tím, co mu řeknu já, jelikož jsem tu byl před čtyřmi dny a přesně proto vím, kam máme jet. Pod tíhou jeho chyb a mé navigace později přiznal, že tu naposledy byl coby děcko!!! Dojeli jsme konečně do horské vesnice Laza. Podle toho, jak on nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jaké že to mají v Azerbajdžánu hory, nevěřil jsem mu, že tu byl i coby děcko!
„Tak jeden cíl bychom měli“, řekl taxikáři Artem a pokračoval: „Teď pojedeme do obce Chinaliq, protože Tomáš říkal, že je to hezčí než tady!“ To jsem opravdu říkal, protože jsem z tohoto místa viděl hodně fotografií a četl o něm hodně článků. Podle nich je to nejvýše položená obec v Azerbajdžánu s nadmořskou výškou bezmála 2400 metrů. Taxikář sice namítal, že tam nic není, že nejhezčí místo v této zemi je právě tady, u obce Laza, ale to mu nebylo nic platné, protože mu už nikdo nevěřil. Dokonce tvrdil, že do Chilaniqu jezdí často s turisty!! Divím se tomu, že ani při pátém zeptání se místních usedlíků ve městě Quba na cestu do horské vesnice, se před námi nepropadl hanbou! Nepropadl, bylo mu to úplně jedno. Vezl nás!
Po čase začala v kaňonu prudká stoupání s roklí po pravé straně a taxikář byl jako beránek! Kam se podělo to prase z města a rovných asfaltových silnic!? Bylo na něm vidět, že se bojí a já poprvé zalitoval, že jsem nejel na motorce! Je pravda, že Artem se s ním moc nemazal a když taxikář dál nechtěl jet, tak mu Artem suše oznámil, že se s někým jiným svezeme zpět. To, že mu přitom nezaplatíme, ani říkat nemusel a jeli jsme dál. Přijeli jsme do serpentýny před horskou obec a taxikář se ptal, jestli musí opravdu zajíždět až do té obce, když tam cesta končí. Nevím proč jsme mu řekli, že ne. Venku jsme si pak udělali několik fotografií, sedli jsme do auta a jeli jsme zpět. Asi po deseti minutách mi Artem říká: „Tak se dívám na hodinky a nadmořská výška té vesnice, kde jsme teď byli je jen 1700 metrů. Takže to není nejvyšší vesnice, protože Laza byla 1790 metrů!“ Hned mi bylo jasné, že ta obec nebyla Chilaliq! Byla to serpentýna před obcí Cek, asi 15 km před Chilaniliqem! Cestou zpět do kempu jsme se ještě zastavili na pozdní oběd a v kempu jsme s Artemem našemu „horskému průvodci“ zaplatili předem domluvenou částku. Já byl ale hodně naštvaný, protože byl nádherný den a já ani na druhý pokus Chinaliq neviděl!
Večer jsme s Artemem sedli k pivu a povídali si o tom, co on tu dělá a o tom, kam vlastně já jedu a co budu cestou potřeboval. On tu byl služebně, protože Azerbajdžán vybavil své celníky nějakým ruským elektronickým zařízením a právě Art ty celníky školil v ovládání tohoto zařízení. Vůbec nevím o jaké zařízení šlo a ani jsem se ho na to neptal. Pak přišla řeč na mne a já se zmínil, že budu někde v Astrachani potřeboval vyměnit pneumatiky na motorce a zatím, že nevím, kde je seženu. A Artem „jel bomby“ na internetu! Do dvaceti minut měl zařízenou koupi pneumatik české značky Mitas v moskevském e-shopu i s dopravou do Astrachaně! Když jsem mu to odsouhlasil, ještě ten večer zavolal do Moskvy a vše domluvil. E-shop mi pak posílal instrukce do emailu a Artemovi to stejné posílal v kopii na Whatsapp. Níže uvádím kopii příspěvku, ve kterém koupi pneumatik detailně popisuji.
Ještě o víkendu mi psal jeden mladý český pár, manželé, se kterými jsem v kontaktu na Facebooku, kde vystupují pod profilem „Jufáci na cestách„. Oni už dlouho cestují vozem Iveco Daily po světě, a kromě všeho možného, mají uvnitř Iveca i motocykl Honda Transalp, se kterým vyjíždějí na výlety. Byli zrovna v Azerbajdžánu a potřebovali poštovní adresu adresu, na kterou by jim Student Agency poslali pasy s ruskými vízy. Dal jsem jim tedy adresu kempu, kam si pasy nechali poslat a v předvečer mého odjezdu do kempu osobně přijeli s tím, že na doručení pasů budou čekat. Já chtěl vyjíždět už ráno v 6 hodin, ale večer se nalévalo a nalévalo… 🙂
A byl tu den „D“, tedy pondělí 3.6., den, kdy mi začalo platit ruské vízum! Budíček brzy ráno sice neklapl, ale i tak jsem odjížděl brzy. Před odjezdem mi Čingiz ještě udělal snídani a majitel kempu mi velkoryse nabídl, že mi ji dá zadarmo, protože jsem prý „samo lučši čelavěk!“ Každopádně jsem mu poděkoval, ale hlavní poděkování patřilo Čingosovi, se kterým jsme se opravdu skamarádili. A fičel jsem na hraniční přechod.
U Azerbajdžánců jsem byl za klasických dvacet minut odbaven a jel jel jsem k Rusům. Na bráně vše proběhlo bez problémů, pasová kontrola také bez problémů. Pak jsem byl vyzván jedním vojákem, který si opravdu hóóódně dával záležet na důležitém výrazu, abych všechny věci z kufrů vyskládal na „pancéřový“ stůl vedle. Když jsem je tam vyskládal, on se podíval asi z pěti metrů a řekl mi, že si je tam mohu dát zpět. Já se začal nahlas smát, přičemž on asi nepochopil, že se směji právě mu. Zbývalo ještě vypsat „bumagu“ na motocykl a ten zaregistrovat u celníků.
Problém! Mám napsanou motorku na firmu a bylo mi řečeno, že přes tento přechod kamiony nesmí!
„Jaké kamiony!? Já mám motorku!“ namítal jsem.
„Je ale napsána na firmu a bere se tedy stejně, jako kamion! „Otoč se a jeď na přechod nad námi, kde jezdí kamiony“.
A bylo! I když jsem mu ukazoval povolení k užívání vozidla potvrzené od notáře, nechtěl to ani vidět. Teď to byl ON kdo rozhoduje a ON právě rozhodl! Šel jsem ale do budovy a chtěl jsem velitele celnice. Voják v okýnku řekl vojákovi vedle a ten pro velitele celnice zaběhl.
Přišel pán, ve věku okolo šedesáti let, a klidným hlasem a s úsměvem se mě zeptal, jestli budeme mluvit rusky či anglicky. Už na první pohled to byl člověk, řekl bych, až nehodící se na tento hraniční přechod. Slušný, inteligentní a vzdělaný! Když jsem mu vysvětlil můj problém, který jsem podtrhl tím, že už mám vlastně neplatné azerbajdžánské vízum, vzal si mé věci a odešel k TOMU celníkovi, který rozhodl. Netrvalo ani deset minut, a TEN celník mi osobně vypisoval „bumagu“ registrace motorky, kterou si běžně a vždy, každý vypisuje sám. Co mu ten pán, velitel celnice řekl, si mohu jen domýšlet!
Jenže! Když ten celník datloval iniciály motorky do počítače, vypnuli proud! Celnice je doslova na poli, bez stínu, bez obchodu, bez jídla, bez vody! Bylo 32 stupňů ve stínu a čekal jsem tu tři hodiny než zapnou proud. Celkem jsem na této celnici byl pět hodin, než jsem vjel do Ruska… To nechceš!

Azerbajdžán mýma očima
Police se v tu hraje na neomezené panovníky a při rozhovoru se ani neusmějí. Jsou úplatní a chtějí velké částky. Vlastně nechtějí nic jiného, než ty velké částky do své kapsy. Země je to hodně chudá, i když se navenek tváří jako bohatá. Mzda dělníků je v průměru okolo 200,-€ měsíčně a ceny nejsou o mnoho nižší jak u nás. Na venkově mi bylo řečeno, že mzdy jsou i 120,-€ měsíčně! Samotné Baku je krásné jen okolo bulváru. Dál je to to Azerbajdžánský standard. V zemi se těží hodně ropy a jde to vidět hlavně v moři. To je strašně špinavé a plave tu hnědá pěna a fialová, mastná oka! Nechápu, proč se tu peníze vynakládají na F1 a podobné nesmysly a proč se raději neutratí za ochranu životního prostředí. V zemi jsou krásné hory, viz fotografie u tohoto cestopisu. Jako na celém území bývalého Sovětského svazu jsou tu řidiči bez mozku! Na to opravdu pozor!

Kopie mého příspěvku na Facebooku s názvem: Je lépe se tahat s pneumatikami?
To je asi na každém z nás, ale já to nechtěl. Kdyby byl někdo stejného názoru, tak zveřejňuji všechno, co jsem pro objednání pneumatik v Rusku, musel udělat.
Na níže uvedené stránce jsem si vybral pneumatiky Mitas E-09, za které jsem měl zaplatit 8.500,-Ru (3.060,-Kč). Pak jsem ale objednávku změnil a dozadu jsem si objednal Mitas E-07. Do hor to mám ještě daleko a 09 by vzadu asi nevydržela. Cena byla upravena na 10.340,-Ru (3.725,-Kč). E-shop mi na email poslal fakturu a já musel peníze složit hotově ve Sberbank (poplatek za výběr z ATM a za vklad je 86,-Kč). Do společnosti provozující e-shop, sídlící v Moskvě, jsem musel emailem poslat kopie pasu a imigračního lístku. Stejné chtěli vidět i v bance při vkladu.
Já ale potřeboval, aby e-shop poslal pneumatiky do Astrachaně. Slíbili mi, že v den úhrady pneu odešlou a ty v Astrachani budou do 5-ti pracovních dnů (zaplatil jsem v pondělí a v pátek, dnes jsem si pneu opravdu převzal). Jelikož jsem neměl žádnou adresu do Astrachaně, vyzvedl jsem si pneu osobně na terminálu společnosti PEK a za dopravu jsem na místě kartou zaplatil 420,-Ru (152,-Kč). Další náklady, jako doprava taxíkem po městě, přezutí atd., jsou individuální a já za obě zaplatil 1.200,-Ru (432,-Kč, ale jen taxi se mnou najezdil 40 km!).
Když to sečteme, přímé náklady za pneumatiky, včetně doručení a poplatků v bance, byly 4.260,-Kč, zbytek je individuální, jak jsem uvedl.
Co se práce a běhání okolo zajišťování pneu týče, zabralo mi to 2-3 hodiny. Zbytek je čas, který potřebujete i na výměnu vlastních pneu, takže ho neuvádím. Další pneu si od nich nechávám poslat do Almaty (KZ) a dopravné tam, je 1.050,-Ru (380,-Kč). Posuďte sami!

Odkaz na e-shop:
http://mx-moto.ru