Reportáž, Pamír, 12. část

Banku jsem ani hledat nemusel, jelikož jsem jel přímo kolem ní. Vybral jsem peníze a vedle, u přepážky, jsem je vložil na ten účet. Prodejna mobilního operátora MTS byla jen dvě stě metrů od banky, takže ideální stav! SIM kartu jsem měl koupenou asi za patnáct minut, ale platil jsem podezřele málo. Pamatuji se totiž, že loni, jsem za stejnou kartu platil 900,-Rublů, dnes ale jen 300,-Rublů. Několikrát jsem se slečny ptal, jestli mám tarif, který jsem chtěl a ona mě několikrát ubezpečila, že mám!  Internet mi v routeru fungoval. Tak asi zlevnili, pomyslel jsem si. Pokračoval jsem tedy okolo pobřeží Kaspického moře dál na sever.
Asi dvacet kilometrů před městem Izberbaš jsem zastavil, abych se podíval do aplikace jaké mám možnosti ubytování. Telefon mi načetl z internetu první stránku a pak mi na routeru zhasla ikona internetu a internet dál nefungoval. Nevěděl jsem co se děje. Cestou do města Izberbaš jsem míjel prodejnu stejného operátora. Zastavil jsem tu, abych se zeptal, kde je chyba. Pracoval tu manželský pár a prodejnu otevřeli právě dnes! Dnes to byl jejich první pracovní den a hned takový špek! Ta holka v té první prodejně mi totiž prodala kartu na telefonování, na které bylo dat pouze pár kilobajtů, tedy nula nula nic! Nechápu, jak může být někdo tak blbý a několikrát mě přesvědčovat o tom, co vůbec není pravda. Tito manželé se opravdu hodinu snažili, telefonovali na centrálu do Machačkaly a tarif mi nakonec vyměnili. Musel jsem ale doplatit 700,-Rublů a díky té “odbornici” mě tarif stál o 100,-Rublů víc! Když jsem vycházel před prodejnu, vyšli se mnou i manželé a všem v okolí řekli, jaký se mnou vyřešili problém! Lidé se seběhli k prodejně a chtěli se se mnou na rozloučenou vyfotit. Ti manželé měli z toho vyřešeného případu větší radost, než já!
Ještě před prodejnou operátora jsem se podíval na možnosti ubytování a zarezervoval jsem si levné ubytování v apartmánu na pobřeží moře. “Chcete navigovat do ubytování?”, ptala se aplikace a já souhlasil. Spustila se navigace a dovedla mě někam, kde jsem být neměl. Ptal jsem se lidí, ale nikdo o takovém hotelu nic neslyšel. Nakonec mou otázku kolemjdoucím uslyšela mladá, maximálně patnáctiletá slečna, a řekla mi, že to je asi o osm kilometrů dál! Vzala si do ruky můj telefon a v mapě mi označila tu ulici, na které měl hotel být. Ona neznala ten hotel, ale věděla, kde je ta ulice. Nebylo to poprvé, co mě aplikace Booking poslala o mnoho kilometrů jinam, než ubytování leží! Asi odborníci! Přijel jsem tedy na tu ulici, ale ta měla čtyři kilometry! Navíc, číslování nebylo popořadě, ale bylo tvořeno podle toho, kdy a kde se který dům postavil. Asi po třiceti minutách jsem apartmán našel. Na Booking jsem o této chybě psal a co myslíte? Jako vždy, bez reakce! Jak já je nemám rád!
Ještě večer před soumrakem jsem se šel podívat k moři. Ropná pěna na vodě tu nebyla, ale když jsem se podíval na vodu stojící mezi kameny, plavala na ní fialová mastnota! Nicméně, rybáři tu byli a ryby chytili. Pobřeží je ale strašně špinavé, ve smyslu odpadků všeho druhu. Tu bych na dovolenou posílal jen za trest! Ráno jsem vyjel už po sedmé hodině a už v tento čas bylo velké vedro. Dnes jsem chtěl přejet hory v Dagestánu a dojet až do hlavního města Čečny, do Grozného. Když jsem se k horám blížil, začalo pršet a mraky ty hory doslova přikryly. Navigace, ve které jsem měl z domu naplánovanou cestu mě vedla serpentinami a pak mi ukázala, že mám odbočit doprava. Jenže, to nebyla silnice, to snad byla kozí stezka! V tento moment mi navigace do Grozného ukazovala vzdálenost 106 km. Tam jsem samozřejmě nejel a stejnou cestou jsem se vrátil dolů, na hlavní silnici, a pokračoval jsem po ní dál. Ujel jsem opravdu kousek a dojel jsem do vesnice. Tam mi chlapi řekli, že mám jet asi 80 kilometrů a pak se mám dát serpentinami po šotolině nahoru, že tam bude značen směr Groznyj. A tak jsem jel a asi po hodině jsem dojel k tem serpentinám. Navigace mi do Grozného ukazovala vzdálenost 226 km! No, hlavně, že se přibližuji! Stoupal jsem hodně prudce ostrými serpentinami a pak silnice vedla traverzem přes hory. Ujel jsem 30 kilometrů po šotolině a zastavil jsem, abych si prostředí vyfotil. Nade mnou doslova visely mraky a po chvíli se spustil silný déšť. Ještě před tím u mě ale zastavilo osobní auto, které jelo do protisměru. Mladý řidič stáhl okénko a starý děda, snad sedmdesátiletý se mě ze sedadla spolujezdce ptal, kam jedu. Když jsem mu odpověděl, že do Grozného, řekl mi, že tam dnes nedojedu, ať jdu spát k němu. Poděkoval jsem mu, ale ubytování jsem odmítl s tím, že tam musím dojet. Ještě než odjel, tak jsem se ho zeptal:
“A jak dlouho bude ještě takováto cesta bez asfaltu?”
“Devadesát kilometrů!”, odpověděl ten děd, mladý zatáhl okénko a odjeli.
Hmmm, já čekal každým kilometrem asfalt. Tak to jsem to ubytování asi měl přijmout, pomyslel jsem si. Po pár metrech navíc začalo fakt silně pršet. Musím říct, že ta cesta v tom lijáku byla nekonečná! Navíc přešla silnice z poměrně skalnatých hor, ve kterých byl povrch z uježděného kamení, do hor zelených, kde se povrch proměnil v bahno! Nemusím asi dlouze popisovat, jak se chová motorka v bahně, navíc, už na dost sjetých pneumatikách. Každým metrem jsem se viděl na zemi. Déšť přitom zesiloval a voda, která v některých místech tekla přes silnici, s sebou valila opravdu velké šutry. Měl jsem ujeto po této cestě asi 100 kilometrů a přestalo pršet. Za dalších pár kilometrů jsem už dokonce jel i po suché cestě a hodně se mi ulevilo. Za jednou ze zatáček mě stavěli vojáci.
“Kam jedeš?”, ptali se mě.
“Do Grozného!”
“Tam dnes nedojedeš!”
“A je tu kde přespat?”
“Je! Asi za 20 kilometrů přijedeš do sedla, tam se dáš doleva, pojedeš z kopce asi 10 kilometrů, už po asfaltu, a u jezera je hotel. Teď mi dej pas, musím tě zaregistrovat.”
Byli to vojáci, kteří tu registrovali všechny, kteří jeli do Čečny i zpět. Když přišel ten s tím pasem zpět z boudy, řekl mi, že se se mnou všichni vyfotí. Já souhlasil, ale pod podmínkou, že si pak vyfotím já je. Nevěřil jsem, ale souhlasili! A tak vznikla zajímavá fotka, s vojáky v horách, kontrolujícími můj pas. Možná se na tom někomu nebude zdát nic divného, ale mít fotku vojáků v Rusku, kteří kontrolují pas, navíc vojáků na hranici Dagestánu a Čečny, to trošku divné je! 🙂
Od vojáků jsem jel dál, ujel jsem těch 20 kilometrů a kam oko dohlédlo, žádné sedlo, žádná asfalt. Navíc začalo zase pršet a zase to bahno! Já myslel, že mě jeb…! Asi po pěti dalších kilometrech mě dojelo auto a řidič na mě strašně troubil. Když jsem se na něj podíval, ukazoval mi, že si mě chce vyfotit. Zastavil jsem a on ke mě postavil vždy jednoho ze čtyř spolucestujících a každého se mnou vyfotil.
“Mohu nějak pomoci?”, zeptal se mě.
“Chtěl bych jen vědět, jak daleko je asfalt!”, odpověděl jsem a čekal jsem, že mi řekne vzdálenost okolo jednoho kilometru.
“Tady, za zatáčkou, no čučut! Jeď za mnou, povedu tě.”
“Za zatáčku snad trefím…”, ale nenechal mě domluvit…
“Pojď, jedem, jeď za mnou!” Sedl do auta a jel přede mnou.
Za hodně dlouhých pět kilometrů po bahnité cestě, jsme konečně dojeli do sedla. Rusové výrazem “čučut” mají na mysli to, že je to opravdu kousek, prostě už jsi skoro tam! Vy si ale tento pojem vysvětlujte vždy tak, že je to ještě strašně daleko! Je pořád lepší, být mile překvapen! V sedle jsme se jen gestem rozloučili a já se dal doleva, dolů z kopce. Těsně pod sedlem ale začalo hodně pršet. Průtrž mračen trvala jen pár minut a po silnici voda valila štěrk ze svahů, ale i spoustu velkých kamenů. I když jsem měl na sobě nepromoky, přijel jsem po asi jedenácti kilometrech k hotelu úplně promočený. Bylo to jak ve sprše! Intenzivní déšť pak trval až do brzkých ranních hodin, ale ráno už bylo nádherně. Ještě večer, kdy jsem na hotel přijel, si ke mě v restauraci sedl člověk v maskáčích, bylo jich v té restauraci asi deset. Ze začátku se mě vyptával odkud jsem a všechny další známé dotazy, na které odpovídáte pořád dokola, všude kde zastavíte. Pak začal mluvit o Čečensku a o tom, že v horách už je klid, protože oni, čečenští vojáci, bojují v ruské armádě za zájmy Ruska. Je pravdou, že všichni co tam seděli, byli opravdu namakaní chlapi, se kterými by asi nebylo dobré dostat se do konfliktu. Nicméně, byli v pohodě a s tím jedním jsme vykecávali asi ještě hodinu.
Ráno jsem udělal pár fotografií v okolí hotelu a odjel jsem směrem na město Grozný. Když jsem jel nahoru do sedla, musel jsem častokrát přejíždět pole kamenů a dvakrát i utržený svah. Ten déšť tu během noci nadělal obrovskou paseku! Jízda ze sedla dolů ve směru na Grozný byla opravdu v překrásných horách po asfaltové silnici.
Hned po příjezdu do Grozného jsem zastavil u výškových budov, na proti kterých je stavba o které sice nic nevím, ale líbila se mi. Stavba určitě nebyla využívána a byl kolem ní plechový plot. Vytáhl jsem foťák a začal jsem fotit. V tom se ze dvou míst té budovy ozvaly píšťalky a strašný řev dvou chlapů, asi hlídačů. Ti řvali nezávisle na sobě, každý z jiného patra budovy. Fotku jsem měl a šel jsem k motorce. Oni ale řvali pořád a myslím si, že kdybych neodjel, přiběhli by za mnou a fotku bych musel smazat. Měli ale smůlu. Obecně v Dagestánu a v Čečensku nemají pro focení lidé moc pochopení a ve valné většině jsou na to i hodně hákliví. Dokonce, i když jsem se jen zeptal, jestli toho či onoho mohu vyfotit, odpovídají dost podrážděně s otázkou: “proč bys mě měl jako fotit?”, přitom gestem ruky dají najevo, že mám pokračovat dál. Já na motorce projel město křížem krážem a jediné co je tu hezké, jsou právě ty nově postavené výškové budovy, před kterými je mešita. Jinak je město samé volné prostranství po zbouraných domech a nic moc tu k vidění není. Ono se asi není co divit, po válce, která tu teprve před deseti lety skončila. Měl jsem hlad a hledal jsem nějakou restauraci, kde bych se mohl najíst. Lidé mi ale při hledání řekli, že je tu dvoudenní svátek na oslavy konce ramadánu a všechno je tedy zavřeno. Včetně restaurací. Když jsem ale projížděl přes náměstí, všiml jsem si, že z restaurace Steak house vycházejí lidé. Nejdříve jsem se tu zeptal, jestli dělají i klasickou kuchyni a když mi řekli, že ano, v restauraci jsem poobědval. Přímo od stolu jsem měl krásný pohled přes okno na mešitu a výškové budovy za ní. To stálo za fotografii, které je i titulní fotografií tohoto dílu cestopisu.
A přišla dlouhá a nudná cesta do města Astrachaň. Všechno alespoň naznačovalo, že bude nudná. Asi sto kilometrů před Astrachaní se ale stavěla nová cesta, stará cesta přestala existovat a objížďka vedla do stepi. 40 kilometrů v písku a prachu! Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, na tomto úseku jsem “hodil dva tlamájevy”, de-facto hned za sebou! Byl to hnusný úsek cesty. Jednak písek nemám rád, ještě na sjetých gumách, ale hlavně, ten prach od kolemjedoucích aut! To byl děs! Člověk byl za tu hodinu doslova nažraný prachu!
Do Astrachaně jsem přijel odpoledne a nejdříve jsem se cestou zastavil v Yamaha servisu, abych se s nimi domluvil na zítřejší údržbě motorky. Pak jsem jel motorku umýt na myčku naproti a později jsem se ubytoval na předem objednaném hotelu. Na druhý den jsem motorku odvezl do servisu Yamaha a tady mi objednali taxi, jelikož jsem musel jet do dopravní společnosti pro pneumatiky. Ve společnosti PET trvalo vyzvednutí plášťů asi jen deset minut a ty jsme odvezli přímo do pneuservisu, kde bylo domluvené, že mi je na druhý den, tedy v sobotu, přezují. Bylo mi tam ale řečeno, že kola musím přivézt už dnes, protože zítra vyjímečně nedělají. S taxikářem jsem tedy jeli pro kola, ale když jsem přijel do Yamahy, mechanik tam nebyl, jel si vyřizovat nějaké věci. “Stavte se za hodinu!”, řekl mi technik a když jsem se ubezpečoval, jestli bude motorka dnes hotová, ujišťoval mě, že ano. Já mu tedy řekl, že si skočím na oběd a pokud by mezi tím mechanik přišel, tak ať sundá obě kola. A s taxikářem jsme jeli na oběd.
Asi za hodinu jsme přijeli zpět do Yamahy a de-facto jsme se ve dveřích potkali s přicházejícím mechanikem. Když jsem mu řekl, aby mi sundal kola, odpověděl mi, že na motorku nemá stojan, že to nejde. Gestem jsem mu dal najevo, že mě to moc nezajímám a šel jsem s ním do dílny. Motorku jsem postavil na hlavní stojan a po odmontování kol jsem přední vidlici opřel o jakousi dřevěnou krabicí co v dílně byla. Ono totiž tento servis na motorky vůbec není připraven, je to servis na lodě a lodní motory Yamaha. Nicméně, jako servis na motorky jsou na oficiálním webu Yamaha uvedeni, tak ať se trápí.
S taxikářem jsme přivezli kola do servisu a ti se hned pustili do výměny plášťů. Začali předním kolem a asi dvacet minut se s ním trápili a pak mi řekli, že na tomto kole my plášť nevymění, jelikož jim na ráfek nedosáhne zouvačka! Tak já si koupím pláště v Moskvě, zařídím dopravu do Astrachaně, dovezu je i s koly sem a tady mi řeknou, že to nejde!? Nicméně mi přední kolo přezout odmítli a tak jsem z něj plášť musel sundat ručně já. Při sundávání ale v kole zapraskalo a po obutí nového pláště a upevnění kola na vyvažovačku jsme zjistili, že na kole je celkem velká osmice. Společnými silami jsme ale kolo vycentrovali, ale měl jsem nahnáno, protože se nám to nějakou dobu vůbec nedařilo. Prostě kola centrovat jsem se nikdy nenaučil! Zadní kolo už nebylo problém přezout a s taxikářem jsme kola odvezli do Yamahy.
Mechanik dokončoval výměnu oleje, když před tím mi opravoval nefunkční blinkry, které mi přestaly fungovat opravdu s příjezdem do Astrachaně. Ono totiž spoj kabelů pod zadním blatníkem dostal asi zásah nějakým kamenem, časem se spoj přerušil a zkrat pak spálil pojistku. Když jsme přijeli s koly, bylo už 16 hodin a mechanik prohlásil něco o tom, že to dnes hotové nebude, že už je moc hodin. To mě doslova vytočilo a řekl jsem mu, že z dílny já dnes neodejdu dříve, než bude servis motorky hotov. Ten kluk byl celkem v pohodě, jen to zkusil. Dál nic neříkal a fakt se snažil. Nicméně, o motorkách toho fakt moc nevěděl a když vložil rozetu do kola, všiml jsem si, že gumy pod rozetou měl nahrnuté na jedné straně a záběrové příčky pod rozetou by tak na jedné straně byly kov na kov s příčkami v kole. Hned jsem mu řekl, aby rozetu sundal a společně jsme pak gumy dali správně. Později jsem já nasazoval zadní kolo a vymezovací prstýnky předního kola, které se nasazují na osu kola při montáži z každé strany, ležely u toho zadního kola a frajer měl přední kolo nasazené! Musím ale říct, že si toho všiml, protože mu kolo špatně sedělo a brzdový kotouč byl v třmenu zablokovaný. Bylo prostě potřeba kluka hodně hlídat!
Bylo kolem půl šesté večer, údržba byla hotová, pláště byly vyměněné, blinkry opravené, ale už na druhý den, na hranicích s Kazachstánem mi nefungovaly!

Odkazy:
Od tohoto dílu cestopisu můžete sledovat mou trasu!
Aktuálnější informace o mé expedici naleznete na mém Facebookovém profilu Tomíkova cesta!