V Ázerbajdžánu jsem ujel jen pár kilometrů a zastavil jsem ve městě Quazach.
Tu jsem si vybral sto azerbajdžánských manat, koupil jsem si místní SIM kartu s internetem do routeru a zašel jsem si na oběd. Jako první místo k návštěvě v této zemi jsem naplánován Národní park Göygöl, kde v horách leží dvě krásná jezera. Když jsem se blížil k městu Gandža, dojel jsem kolonu asi pěti pomalu jedoucích kamionů a po chvíli jsem zjistil, že před nimi jede kombajn. Na silnici sice byla plná čára, ale měl jsem za to, že kombajn snad předjet mohu. I když, s pěti kamiony. Kamiony kombajn předjet nedokázaly, za prvé, jednalo se o dýchavičné Kamazy a Zily a za druhé, oproti byl celkem velký provoz. Já na motorce na dva krát celou kolonu šesti vozidel předjel a asi o půl kilometru dál mě stavěli policajti.
Policajti mě hned vyzvali, abych šel na služebnu, jejíž budova stála hned vedle cesty, a tu jsem se dozvěděl, že vražda se tu oproti porušení zákazu předjíždění považuje jen za lehký prohřešek! Měl jsem zaplatit 800,-AZM (manat), což je zhruba 440,-€! Prostě, dobrá příprava, říct si o tučný úplatek! To mi hned přišlo jako nesmysl a řekl jsem jim, že tolik peněz nemám a proto budu volat na ambasádu, jestli je taková výše pokuty vůbec možná. Policajti se začali bavit mezi sebou, pak se jeden obrátil ke mě a začal rusky.
„Ty jsi u nás poprvé?“
„Ano, poprvé!“ odpověděl jsem.
„Náčelník proto rozhodl, že můžeš zaplatit pokutu jen sto manat, ale budeš vyhoštěn z Ázerbajdžánu. Přijímáš to?“
„Přijímám, ale sto manat nemám. Mám jen sedmdesát.“
„A na motorce žádné peníze nemáš?“
„Nemám, mám jen kartu s denním limitem sto euro a to jsem už vybral ve městě Quazach.“
„Takže těch sto manat máš, ne?“
„Nemám, protože jsem hodně utratil a zůstalo mi jen sedmdesát.“ odpověděl jsem a vytáhl jsem přitom peníze z peněženky, aby to viděl. Chvíli spolu diskutovali a mi připadalo, že nemají odvahu mi říct o úplatek, jelikož při jejich diskusi několikrát padlo slovo „konsul“, kterému jsem jasně rozuměl.
„No, dej mi těch sedmdesát manat a běž k motorce, já za chvíli přijdu.“ řekl stejný policajt a já mu ty peníze dal. Asi za deset minut přišel k motorce, vrátil mi všechny doklady, dal mi doklad na tu zaplacenou pokutu a asi pětkrát mě během předávání dokladů upozornil, že do pěti dnů, tedy do pátku, musím opustit zemi a pak se do ní po dobu šesti měsíců nesmím vrátit. Pak odešel zpět do budovy.
Ať jsem ten výstup s policajty popsal jakkoliv, trvalo to asi hodinu. Slunce bylo už těsně nad horizontem a nemělo cenu nikam daleko jezdit. Podíval jsem se do telefonu, jestli v okolí není žádný kemp, ale nic jsem nenašel. Přes aplikaci Booking jsem si pak objednal ubytování v hostelu ve městě Gandža za cenu 140,-Kč. Když mě navigace vedla městem k hostelu, tak mi v jedné ulici oznámila, že jsem dojel do cíle, tedy k hostelu. Bylo to ale špatně, protože hostel byl o dobré tři kilometry dál a cestu k němu mi naštěstí místní lidé vysvětlili. Cesta to nebyla jednoduchá, protože tu bylo hodně úzkých uliček a jelo se po hliněné silnici plné velkých kamenů. K hostelu jsem ale po chvíli dorazil a když jsem se díval okolo, zjistil jsem, že ten stojí v hodně chudé čtvrti. Domy tu byly jen rozbité, vybydlené a nedostavěné, silnice byla hliněná, bez asfaltu a mimo malých krámků tu po stranách ulice postávali prodejci všeho, s auty vyrobenými v dobách Sovětského svazu. Všude dokola byl strašný bordel v podobě igelitových pytlů se smetím, které ale rotrhali psi a odpadky roztahali po celé ulici. První seznámení se s místem – strašné! Nicméně, majitel hostelu byl velice příjemný pán a samotný hostel byl uvnitř velice hezký a čistý. Motorku jsem zaparkoval za bránu, na dvůr a pak jsem se šel ubytovat. V hostelu byl plně obsazen jeden pokoj a ostatní byly prázdné. To bylo fajn, jelikož jsem dostal samostatný pokoj a nikdo další už nepřijel.
Ještě ten večer mi majitel hostelu poradil, kam si mám zajít na večeři a šel jsem. Do centra města to od ubytování bylo jen asi tři sta metrů a změna prostředí se opravdu projevila během jednoho jediného kroku! A tím byl krok na vydlážděnou promenádu města, na kterou jsem se dostal asi jen metr širokou uličkou mezi domy. Čisto, krásné obchody, lesk města! Je toto vůbec možné!? Začal jsem hledat tu restauraci, která mi byla doporučena a ani za nic jsem ji nemohl najít. Až později mě jedna starší paní zavedla k malé uličce, nebál bych se říct, k díře mezi obchody. Tu mi ukázala, že na konci té uličky vlevo je restaurace, kterou hledám. Vkročil jsem tedy do uličky bez dláždění, mezi stěny bez omítky a došel jsem na její konec. Vlevo bylo pouze dokořán otevřené okno s modrými mřížemi, za nimiž byla ta restaurace. Staré stoly, igelitové ubrusy, jak se u nás kdysi říkalo, čtvrtá cenová skupina! Vešel jsem dovnitř dveřmi vedle okna a pán, asi majitel, mě gestem vyzval, abych šel za ním. Pak mě rovnou přes kuchyň vedl na dvůr, kde byly o poznání hezčí stoly pod reklamními deštníky. Chvíli se můj rozum zastavil nad tím, co jsem v té kuchyni viděl, ale nakonec zvítězil hlad. Musím říct, že jídla bylo hodně, bylo velice dobré a pánovi na hostelu jsem poděkoval za tip.
Ráno jsem ještě zaskočil do centra města, jelikož jsem potřeboval koupit teplou mikinu, když mi tu mou původní, v Gruzii ukradli. Veškeré obchody, i velký, několika podlažní obchodní dům, byly ještě zavřené. Šel jsem tedy do ulice, kde bylo velké množství kaváren a restaurací, ale ty byly zavřené také. Kolem jedné z restaurací jsem šel tam a když jsem šel zpět, zavolali na mě číšníci anglicky dotaz, jestli mi mohou nějak pomoci? Řekl jsem jim, že bych se chtěl někde nasnídat, načež mi řekli, abych si sedl, že mi snídaní udělají. Udělali, byla výborná, levná a po jídle mi sami řekli, abych se s nimi vyfotil. Super kluci!
V obchodním domě jsem pak sehnal mikinu jakou jsem chtěl a jel jsem k jezerům do hor. Už při vyjíždění z města jasem viděl, jak nad horami visí černé mraky, byla tam doslova tma. K horám jsem se blížil už za deště, který na malou chvíli ustal, právě v moment, když jsem přijel k závoře parku. Tu jsem zaplatil, mám dojem, 42,-Kč, a pokračoval jsem asi šest kilometrů do kopce, k hornímu parkovišti. V tomto místě byly mraky už tak nízko, že viditelnost nebyla dál, jako třicet metrů. Pěšky jsem pak šel ke spodnímu jezeru, ke kterému se v poslední fázi jde z prudkého kopce. Doslova v tomto klesání jsem se dostal pod mraky a uviděl jsem jezero. Musím říci, že ještě nikdy se mi nestalo, že jsem měl mraky jen čtyři metry na hlavou! Byla celkem dost zima, byl jsem rád za tu ranní mikinu, a na terase nad jezerem jsem si objednal čaj. Než jsem ho stačil vypít, mraky spadly, viditelnost byla jen pár metrů, a začalo silně pršet. Měl jsem na sobě nepromokavou bundu z motorky a šel jsem zpět k parkovišti. Cestou jsem ještě zastavil i minibusů (maršut) a řidičů jsem se ptal, jestli má vůbec smysl vydat se k hornímu jezeru. Pochopitelně to smysl nemělo.
Bylo lehce po poledni a já měl na prohlídku této země ještě tři a půl dne. Dobrá, z itineráře jsem vypustil hory a vyjel jsem směrem na město Šeki, kam jsem dojel večer. Cestou, při tankování jsem si v tomto městě našel ubytování v apartmánu za 210,-Kč se snídaní. V samotném městě mě navigace přivedla k odbočce, kam se mi ale nezdálo, že bych opravdu odbočit měl. Z asfaltu na kamenitou cestu byl jednak velký, snad dvaceticentimetrový schod, a cesta mi více připomínala vyschlé řečiště než silnici. Už jsem se ale do odbočky rozjížděl, když zezadu na mě někdo zavolal. Zastavil jsem na hraně toho schodu se stále zařazenou rychlostí a jen jsem vymáčkl spojku. Jak jsem se otočil, nedopatřením jsem povolil tu spojku, motorka poskočila z té asfaltové hrany a bylo. Ani náhodou jsem se s ní nepokoušel zápasit! Žuch!! Spadla doleva a de-facto se země dotkla pouze levým kufrem, který zůstal na tom asfaltu a při pádu se lehce promáčkl. Věřte, nebo ne, já se řehtal na plnou hubu! Až se na mě lidi dívali, jestli jsem se nezbláznil. Člověk se té své blbosti prostě musí někdy zasmát, jinak by se zbláznil! Okolo se během chviličky samozřejmě seběhlo mraky lidí a já nemusel nic nic dělat, motorku mi sami zvedli. Ulička to ale byla správná a dovedla mě k rodinnému domku, ve kterém jsem měl zarezervované ubytování.
Nevím proč, ale závěs v pokoji tohoto domku, byl před stěnou s oknem a pokračoval do zatáčky. Pak asi metr zakrýval stěny po obou bocích postele. Zásuvka tu byla jedna, za tím závěsem. Jako poslední jsem večer dal nabíjet notebook a ráno jsem jej z nabíječky sundal. To abych něco rychle udělal do práce. Přitom ale závěs za nabíječkou zatáhl oponu a nabíječka je tam dodnes. Pravda je, že pán z apartmánu mi emailem poslal upozornění na zapomenutou nabíječku. To ale bylo v době, kdy já byl v Baku, tedy o 400 kilometrů dál.
Ve městě Šeki je krásný areál Chánova paláce z 18. století. Tento areál jsem si prohlédl, nikde se nic neplatilo, ale uvnitř paláce, kam se za vstup platí, jsem nebyl. Ne, kvůli vstupného, ale proto, že jsem měl v Ázerbajdžánu vyhlédnuté ještě nějaké cíle a prohlídka paláce mě zase nebere tak, abych kvůli ní vynechal něco jiného. Prohlídka, minimálně tohoto areálu paláce ale stojí za to!
Asi deset kilometrů za městem Šaki jsem projížděl okolo přístřešků, pod kterými byly betonové skruže a v některých z nich hořel oheň. Nevěděl jsem co to je a tak jsem zastavil a šel jsem to zjistit. Tu jsem se dozvěděl, že ty ženy pečou chléb. Ne, takový jako známe u nás, ale chléb v podobě placků z chlebového těsta. To tak, že nejdříve rozpálí tu betonovou skruž ohněm uvnitř a až když jsou na dně jen uhlíky, pečou na horkých stěnách té skruže chléb. Tu jsem si udělal pár fotograií a když jsem se vracel k motorce, projela kolem mě holka na kole s postranními taškami. Ani jsem se nestačil zeptat, odkud jede. Došel jsem k motorce a zastavil u mě cyklista, manžel té cyklistky, která před chvílí projela. Byli to Kanaďané, kteří i s koly přiletěli do Tbilisi a odtud jeli svůj okruh přes státy střední Asie. Dali jsme asi deseti minutovou řeč, vyměnili jsme se vizitky a domluvili jsme se, že se jeden druhého navštívíme. Jsem zvědav, jestli se do Kanady někdy dostanu! Takovéto náhodná setkání jsou ale něčím, co cestování dělá krásným, něčím, díky čemuž si po celé planetě uděláte mnoho známých a v budoucnu snad i přátel.
Nechtěl jsem dojet až do Baku, bylo to ještě hodně daleko a tak jsem si prostřednictvím aplikace Booking zarezervoval ubytování v horské vesnici Ceyirli, asi 100 kilometrů před Baku. Hotel je ale podvod a vůbec neexistuje! Lidé ve vesnici mi řekli, že nejsem první kdo hotel hledá! Pro jistotu jsem dojel až na souřadnice, na které mě aplikace poslala, ale tu byl pouze polorozpadlý památník ze sovětských dob. Hned ten večer jsem napsal na Booking, aby mi v žádném případě peníze nestrhávali, že se jedná o podvod! Peníze mi sice nikdo nestrhl, ale žádné reakce ze strany Bookingu jsem se také nedočkal.
Lidé ve vesnici mi řekli, že mám jet přes pole, kde za osm kilometrů bude hotel, přičemž mi ukazovali směr. Nebylo to pole, byla to horská louka, přes kterou vedli dvě vyjeté koleje od aut. Poslechl jsem je a vydal jsem se tudy. Po osmi kilometrech jsem opravdu dojel k hotelu, který stál u hlavní silnice. Po této silnici jsem už dnes jel a jel jsem tedy i kolem tohoto hotelu. Tou cestou, kterou jsem jel já to bylo asi 12 kilometrů po asfaltu a cestou, kterou mě poslali vesničané to bylo osm kilometrů po hlíně, kamenech, prudké sjezdy apod. Ubytování na hotelu jsem si ale nevzal, cena byla přes tisíc našich korun za noc. Zadal jsem tedy v aplikaci nové hledání, ta mi kromě těchto dvou hotelů ukázala text: „a to je v dané oblasti vše!“ Zkoušel ještě sjet ze silnice na dvě místa, která se mi zdála vhodná pro postavení stanu. Na tom prvním to ale vůbec nešlo a na druhém, kde by to naopak šlo, přijel během chviličky nějaký kluk na skůtru a řekl mi, že tady parkovat nemohu. Dál jsem nic nehledal, byla už tma, a vyrazil jsem po dálnici do Baku.
Během cesty jsem si v Baku zarezervoval hotel a po kratším hledání jsem jej za pomoci místních obyvatel i našel. Hotel Falcon Blue je úplně nový, respektive, je to nově přestavěné přízemí panelového domu. Zvenčí hotel nevypadá moc vábně, ale uvnitř je moc krásný! Cena za zbytečně obrovský pokoj se snídaní a vlastní Wi-Fi byla 224,-Kč. Druhého dne jsem se byl projít ve městě, zvláště na bulvár, kde jsem si nafotitl všechny ty mrakodrapy, známé z fotografií na internetu a podobně. Přitom jsem také sháněl prodejnu Apple, abych si koupil nabíječku, kterou jsem zapomněl v Šeki. Jediná prodejna Apple, která v Baku měla být, byla zrušena před měsícem. Naštěstí mi originální nabíječku objednal jeden neznačkový servis, kam byla do druhého dne doručena. Vůbec bych nedbal na originále, ale jinou nabíječku s výkonem 60W jsem v Baku prostě nesehnal. Když jsem pak přijel druhého dne pro tu nabíječku, postavil jsem motorku na chodník a policajt opodál si z toho předčasně udělal fotbalové finále! Píšťalka pískala na plné kolo! Divoce ke mě přiběhl a po několika větách v řeči jeho kmene se mě rusky zeptal: „od kuda ty?“ Když slyšel, že z Česka, úplně se rozzářil! Asi dvacet minut jsme vykládali o tom jak za dob Sovětského svazu sloužil v Československu a pak jsem mu řekl, co se mi stalo s těmi policajty u města Gandža.
„Óóó, tu buraky!“ řekl, vzal si můj pas a šel do policejního auta. Za chvíli se vrátil a řekl mi, že u mě žádný záznam neeviduje! Nechápu! Pro vývoj dalších událostí byla tato informace stěžejní!
Během prohlídky města jsem ale často viděl, že město není lesk a bohatství! Spíše naopak! De-facto jen bulvár a pár ulic okolo je krásných a řekněme, bohatých. A to je vše. Zbytek města je neupravený, rozbitý, plný odpadků, je tu vidět hodně bídy a tento obraz zdaleka nesouvisí s obrazem, který nám servíruje televize při závodech Formule 1.
Co je ale úplně strašné, je Kaspické moře! Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když ho nazvu mořem mrtvým! Pláž Baku totiž omývá hnědá pěna a na hladině moře plave celkem silná mastná vrstva, pravděpodobně ropy! Něco příšerného! Není se co divit, protože v moři okolo Baku, hlavně na jih, je to jedna těžní věž vedle druhé! Tady je ropa nade vše! Nevím kdo je majitelem těchto těžních věží a kdo stojí za společností SOCAR a je mi to vcelku jedno. Je ale smutné to, že se na výstavbu nesmyslných mrakodrapů, na pořádání závodů Formule 1 a podobně, se peníze najdou, ale na řádnou ochranu vody v moři ne. A my jsme jedna ze zemí, která to podporuje!
K cestování po Baku jsem využíval levné metro a večer jsem použil i autobus. To byl tedy zážitek! O katastrofálním stavu autobusu, což je tu standard, se nebudu ani rozepisovat. Spíše se zmíním o tom, že autobusy tu nemají žádné zastávky, zastavují kde je právě místo, snad poblíž nějakého místa, kde jsou lidé zvyklí nastupovat a naopak. Autobus zastaví a během chvíle, než lidé vystoupí a nastoupí, se kolem něj, a hlavně, napříč před něj, postaví dalších X autobusů. Ten váš pak jednoduše, nemůže odjet. Mumraj, chaos, troubení, nadávání, kravál! A to prosím, na každé zastávce! Našinec se tomu musí jen smát. Toto úzce souvisí s chováním místních řidičů na silnici. Pokud řeknu, že Azerbajdžánec za volantem je tupá zvěř, tak jsem tu zvěř urazil a tímto se jí hluboce omlouvám! Jízda po Baku na motorce je pak velkou zkouškou odvahy! Nikdo tu totiž nijak nerespektuje namalované pruhy na silnici. Pokud je auto před křižovatkou v šestém pruhu, není problém, aby bylo za křižovatkou v prvním! Nějaká motorka ve třetím, řidiče auta, pokud ho tak tedy nazvu, prostě absolutně nezajímá! Toho v Žigulíku ještě trošku ano. Toho v SUV ale vůbec!
V pátek 24.5. jsem jel z Baku na jih Azerbajdžánu a prohlédl jsem si archeologocké naleziště skalích maleb u města Gobustan a poté jsem jel do hor, hledat bahenní sopky. Co se muzea týče, jeho budova je dole u pokladen a po prohlídce vyjedete svým dopravním prostředkem na nedaleký kopec, kde jsou na kamenech zmíněné malby. Kdybych nebyl v Turecku na mnoha takovýchto místech, tak bych návštěvu tohoto místa asi prožíval jinak. A bahenní sopky? Nenašel jsem je! Dojel jsem na místo, které jsem měl v navigaci a jehož souřadnice jsem si zjistil z mnoha cestopisů a průvodců. Mělo to být místo mnoha takovýchto vulkánů, ale nic. Jen suché a popraskané bahno. U motorky zastavil Žigulík, řidič se mi představil jako geologický inženýr a ptal se mě, co tu hledám. Po jeho asi páté a z mého pohledu debilní otázce typu, proč to hledám a proč to chci fotit, jsem nad ním mávl rukou a nasadil jsem si přilbu. On za mnou znovu přišel a začal mi vysvětlovat, že místo, které hledám je v horách asi 20 km dál po této cestě, údajně hned vedle ní. Jel jsem tedy 30 km a když jsem nic nenašel, otočil jsem se a jel jsem zpět. Asi po pěti kilometrech jízdy zpět jsem si všiml, že u silnice opravdu něco bylo. Nebylo to sice co jsem čekal, ale jeden malý vyvěrající pramen ropy a jeden malý bahenní vulkán jsem si vyfotil. Ani jsem nezaregistroval, že se z jedné strany blíží tma v podobě dešťových mraků a zaregistroval jsem to, až na mě při focení začaly padat kapky. 150 kilometrů zpět na hotel jsem jel v dešti.
V sobotu ráno jsem už brzy odjel z Baku a v neskutečném větru, v písečných vírech a po několika zastávkách na rozdýchání, jsem přijel na maličký hraniční přechod s Ruskem u obce Yalama.
