Cuba, cestopis a video

Jednou se o Vánocích vedla řeč okolo tohoto karibského ostrova a mi to nedalo. Mrknul jsem do počítače na nabídku cestovních kanceláří a neuvěřitelné se stalo skutečností. Německá cestovka nabízela v last-minute za cenu necelých patnáct tisíc poznávací dovolenou na dvanáct dnů s polopenzí. No nekupte to, zvláště když nemusíte do práce, máte čas a chuť být v teple!
Po zakoupení zájezdu jsem spokojeně ulehnul do postele, abych z ní vzápětí vystřelil, protože jsem si uvědomil, že nemám víza! Na internetu jsem bleskem zjistil, že ambasáda v Praze je otevřena v pátek pouze dvě dopolední hodiny. Super, v sobotu se ženou letíme a ve čtvrtek večer zjistím, že nemáme víza! Jelikož jsem nesehnal žádný vhodný vlakový spoj, sedli jsem ráno do auta a v deset hodin jsme už vyřizovali víza na ambasádě v Praze. Vyřízení trvalo necelou půlhodinu a po uhrazení poplatku 700,-Kč za jedno vízum jsme odjížděli k ostravskému domovu.
Rychlé balení, spánek a v pátek v noci jsme se vydali autem směr letiště v německém Mnichově. Tam jsem zaparkoval auto za cenu 52,-€ na celou dobu naší dovolené a za tři hodiny jsme se na toto parkoviště dívali z ptačí perspektivy, z okénka Airbusu společnosti Air Berlin.
Po jedenácti hodinách klidného letu jsme přistáli v teplé Havaně. Předložení pasů, kontrola víz, fotografování ze všech stran, pár vyměněných pohledů z očí do očí celních úřednic s kamenným výrazem ve tváři a s absencí jakékoliv mimiky…
Byli jsme na Kubě!

Následovala asi hodina jízdy autobusem k ubytování na krásném poloostrově Varadero. Hotel byl jednoduchý až chudý pro našince s nádechem mexickém stylu, s „dveřními lítačkami“ a vysokými vyšlapanými schody do prvního patra kde se spolu s ostatními nacházel i náš pokoj. Pokoj bez oken pouze s okenicemi, s teplou vodou, která netekla a s vybavením, které zcela jistě pamatovalo předrevoluční kubánská léta. Proto jsem tu ale chtěl jet, toto jsem na rozdíl od mé ženy chtěl vidět a zažít!
Druhého dne dopoledne se do hotelu dostavila delegátka kubánské cestovní agentury a sjednávala zájezdy po Kubě s turisty, kteří o ně měli zájem. My měli zájem obrovský a využili jsme nabídku bezezbytku! Po zakoupení zájedů jsme pěšky prošli snad celý poloostrov, poznali jsme místní hromadnou dopravu a v neposlední řadě i překrásné pláže omývané vodami Atlantického oceánu. Teplo a časový posun +6 hodin s námi lehce zacloumali a s okenicemi dokořán jsme během chvíle spali.

Stáli jsme u minibusu, před jehož dveřmi vyvolával vysoký černoch cestující na dvoudenní zájezd do měst Trinidad, Cienfuegos a přírodní rezervace Guanayara. Tento černoch vyvolal neše jména a já oslovil ženu.
„Máš prosím tě pasy?“
„Ano tady jsou“ a podala mi je do ruky.
„Vy umíte česky?“ zeptal se tento dvoumetrový chlap se jmenovkou na prsou, na které stálo Carlos.
„No, umíme, protože jsme z Česka“ udiveně jsem odpověděl, jelikož jsem nečekal, že on nás osloví našim jazykem.
„Já su z Brnáááá!!“ zvolal radostně Carlos a němečtí turisté tímto momentem přišli o průvodce.

Celou cestu až k městu Trinidad nám plynulou češtinou vyprávěl jak pracoval v Královopolkých strojírnách, jak balil v Brně holky a jak chodil v Brně na pivo. Před Trinidadem jsem ho požádal, jestli by mohl minibus zastavit, že bych si chtěl vyfotit pomerančové plantáže a to i přes to, že jsem kubánské pomeranče od dětských let nesnášel. Carlos se sice ošíval, dělal drahoty, ale nakonec souhlasil s tím, aby mi minibus na krajnici zastavil. Když jsem vystupoval, Carlos na mě apeloval, abych si vyfotil pomerančovníky jen z dálky, abych nechodil až k nim a abych se rychle vrátil do minibusu. Já ho ale ve fotografickém zápalu neposlechl a došel jsem až mezi stromy. V tom Carlos vyběhl z minibusu a už mě za ruku táhl zpět. Přitom se pořád nervózně díval po silnici sem a tam. Minibus se rychle rozjel a Carlos mi rozčíleně vysvětloval, že náhodně projíždějící policie nebo její bonzáčtí posluhovači by si mohli myslet, že chci pomeranče otrávit, a že by později mě i Carlose odsoudili za kontrarevoluční činy! Myslím, že nepřeháněl, jelikož nervózní byl hodně…

První a podle mě povinná zastavka v blízkosti města Trinidad byla u mauzolea otce kubánské revoluce Che Guevary. Po prohlídce mauzolea jsme jeli dál do Trinidadu, města vedeného na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Carlos, absolutně ignorující německé turisty nás provázel po městě s výkladem o jeho historii, ukazoval památky a krásy historického města, až nás seznámil s jeho kamarádem, který pracoval v tabákové fabrice. Když ten nás dovedl k sobě domů a pak ve své ložnici zvedl matraci postele, viděli jsme pestrou přehlídku originálních a nakradených doutníků Cohiba všech velikostí. Za rozumné peníze a ke Carlosově spokojenosti jsme koupili dvě krabičky doutníků a šli dále na prohlídku města. Jelikož Carlosův zaměstnavatel byla armáda, byli jsme večer ubytováni ve vojenském rekreačním středisku poblíž přírodní rezervace Guanayara. Snad díky tomu, že středisko bylo vojenské, bylo toto ubytování na místní poměry opravdu luxusní a krásné.

Bušením na dveře nás Carlos ráno vzbudil a já poté zjistil, že můj telefon si myslel, že je na jiném karibském ostrově a změnil si čas o hodinu dopředu. Byli jsme nuceni si odříct snídani a spěchali jsme k přistavenému nákladnímu vozidlu sovětské výroby Zil, na jehož korbě jsme byli odvezeni ke vstupu do přírodního parku Guanayara. Asi hodinovou cestou Carlos k nelibosti mé ženy vyprávěl o nákladních autech, která se skutálela dolů do roklí, když tu převážela turisty.
„Chudáci turisti, teď leží tam dole. Pojď se Lenko podívat! Až tam dole!“ přičemž rukou ukazoval do hluboké rokle, jejíž hrana začínala hned vedle točících se kol nákladního auta. Nešla…!

U vchodu do parku si Carlos vyměnil pár slov s průvodcem, který na naši výpravu čekal a poté se tento běloch s evropským vzezřením vydal rychlou chůzí k nám příčemž už z dálky volal.
„Ahoj kamarádi, já jsem z Prahy, čtyři roky jsem pracoval v metru!“
A němečtí turisti okamžitě pochopili, že ani o pralese se toho na této dovolené moc nedozví. No dozvěděli by se, ale museli by umět česky. Miguel nám poté při prohlídce pralesa vysvětloval, že na Kubě nežijí žádná člověku nebezpečná zvířata, popisoval rostliny včetně kávovníků odrůdy Arabica, banánovníků s mladými a ještě maličkými banány, vodil nás k tůním kde se bylo možné koupat, až nás nakonec, stejně jako Carlos, dovedl ke svému kamarádovi, od kterého jsme koupili asi půlkilový pytlíček opravdu fantastické zrnkové a na betonovém dvorku sluncem upražené kávy Arabica. I když nás stály nákupy u kamarádů našich průvodců doslova pár drobných, byli prodejci i dohazovači nesmírně spokojeni. Po obědě v překrásné restauraci na přírodní terase nás nákladní vozidla odvezla zpět k vojenskému rekreačnímu středisku, kde na nás čekal minibus, který nás odvezl do města Cienfuegos.

Jelikož bylo město Cienfuegos v minulosti pod vlivem francouzských obchodníků, jeho architektura této skutečnosti odpovídá. Město je opravdu nádherné, s překrásnými historickými rezidencemi a bezprostředně u břehů oceánu. Po prohlídce tohoto města jsme během jízdy autobusem zpět na Varadero viděli ve městech u cesty opravdovou bídu. Bohužel jsem nemohl fotografovat a o zastavení minibusu jsem se ani nepokoušel. Nicméně to Carlosovi nedalo a ve městě kde bydlel nechal u svého domu minibus zastavit, aby se pochlubil svým bydlením a představil nám svou ženu. Při tomto aktu nám stále zdůrazňoval, že ve čtvrti kde bydlí je elektrický proud, což z chudé čtvrti činilo čtvť honosnou…

Odkazy:
Všeobecné informace o Kubě
Všeobecné informace o Trinidadu
Mauzoleum Che Guevary (angličtina)
Diskuse o vízech na Kubu
Pěkný cestopis z parku Guanayara