Ukrajina 1. část, cestopis a videa

V měsíci dubnu roku 2016 jsem uviděl v televizi dokument ke 30. výročí tragické havárie v Černobylské elektrárně a tak mě napadlo, že bych se do místa této tragédie mohl zajet podívat…

Internet je plný nabídek zájezdů do zakázané zóny s průvodcem, takže si výlet stačí jen objednat. Také mě zajímalo, jestli je Ukrajina opravdu tak nebezpečná, jak se ve sdělovacích prostředcích uvádí a to s ohledem na skutečnost, že před několika lety jsme uvěřili našemu tisku vše o válce v Abcházii a díky tomu jsme necestovali z Gruzie do Ruska. Později jsme ale zjistili, že opravdová realita byla úplně jiná. A to jak ve skutečném stavu války, tak i v jejím důvodu. Díky tomu jsem se rozhodl, že na Ukrajinu pojedu. Vždy se mnou jezdívá i má žena Lenka, ale tentokrát jízdu odmítla se slovy, že bohatě stačí, když pak doma bude svítit jeden a také, že nechce riskovat, kdyby na Ukrajině válka opravdu byla. Takže jsem v úterý 17.5.2016 vyrazil od Domu motocyklů v Ostravě na motocyklu Yamaha Super Teneré 1200 sám směrem na Slovensko.

V době odjezdu z Ostravy byl krásný den.
Už ale za Ostravicí začalo pršet a na hraničním přechodu Makov dokonce i sněžit! Později jsem projel pod Tatrami, které právě zasypával sníh, Prešovem, Vranovem nad Topľou a Humenným, až jsem přijel do obce Ubľa, kde jsem si uvědomil, že jsem se nikde nezajímal o ubytování a nechal jsem to doslova až na poslední vesnici. Měl jsem ale štěstí, protože jsem zastavil u paní na chodníku a ta mi poradila, že na konci vesnice je vlevo u cesty motorest. Ten jsem opravdu našel a po ujetí 451 kilomterů jsem se za 325,-Kč se snídaní ubytoval.
Ve středu 18.5.2016 jsem se vzbudil do odporného rána, protože venku lilo jako z konve. Nedalo se ale nic dělat a já musel jet za každou cenu, jelikož jsem měl již na pátek objednanou návštěvu zóny v Černobylu, kam jsem musel dorazit už ve čtvrtek večer. Seběhl jsem tedy dolů na snídani, ale tuto jsem ani nejedl. Kuchařka mi na stůl položila objednanou vaječinu a když jsem nabral vajíčka na vidličku zjistil jsem, že z nich doslova teče olej a při pohledu do talíře bylo jasné proč. Vaječina doslova plavala ve více jako deci oleje! S myšlenkou na zdravou stolici jsem v silném dešti opustil motorest.
Ani ne po kilometru jsem dojel na hraniční přechod, kde odbavení na slovenské i ukrajinské straně netrvalo víc jak třičtvrtě hodiny přesto, že ukrajinská paní celnice nechtěla pochopit, proč jedu dobrovolně do Černobylu, když je tam silná radioaktivita a psi tam mají šest nohou…
Po vjetí na Ukrajinu jsem chtěl jako první koupit jejich SIM kartu a zajistit si tak fungování mobilních dat pro volání a textování zdarma. Už dříve z internetu jsem se dozvěděl, že ukrajinský operátor s nejlepším pokrytí signálem je „Kyiv Star“. Proto jsem na pumpách sháněl kartu tohoto operátora, ale nikde neměli kartu „nano“ pro iPhone a doporučili mi, abych si pro ni zajel přímo do prodejny operátora ve městě Užhorod. V této prodejně jsem se dozvěděl, že operátor karty typu „nano“ vůbec nevede, ale prodávající mi ji z karty typu „micro“ bez problémů vycvakl. Zaplatil jsem 165,-Kč za kartu s předplacenými 4GB dat na měsíc a vyrazil jsem směrem na obec Koločava. Ještě bych rád dodal, že celou cestu ze Slovenska silně pršelo a v momentě, kdy jsem vjel do města Užhorod se oblačnost rztrhla a vysvitlo slunce. Tento sluneční svit byl ale pouze krátkým bonusem pro suché zakoupení SIM karty, protože hned po opuštění města začalo opět silně pršet. Dalších asi 500 kilometrů jsem jel střídavě hodinu v dešti a patnáct minut v suchu. Z Užhorodu jsem projížděl obcemi Perečín, Poljana a Pilipec, až jsem kolem poledne dojel na křižovatku se silnicí P21. S vědomím, že mi do Černobylu chybí více než 900 kilomterů a také díky skutečnosti, že celou dobu opravdu silně pršelo, jsem se rozhodl, že návštěvu Koločavy vynechám a budu pokračovat směrem na Kyjev. Proto jsem se dále vydal po silnici P21, projel jsem městy Ivano-Frankivsk, Ternopil a Chmelnyčkyj. Pár kilomterů za posledně jmenovaným městem jsem takoval a jelikož byl už večer, zajímal jsem se na pumpě o ubytování. Paní mi poradila, že asi za šest set metrů dál je ubytovna. Ale když jsem k ní přijel, našel jsem na bráně do areálu jen rezavý řetěz uzamčený kladkou, kterou minimálně několik měsíců nikdo neodemykal. Pokračoval jsem tedy dál a doufal, že co nejdříve najdu ubytování. Silnice ale jako na potvoru vedla jen přes nedozírné lány a po nějaké vesnici, natož po ubytování ani náznaku. Už za tmy jsem projížděl obcí Litin, kde jsem na sloupu zahlédl ceduli ozačující ubytování. Jel jsem tedy směrem, kterým mě cedule posílala, ale dojel jsem pouze k bráně jakési továrny. Vrátný mi na můj dotaz odpověděl, že toto je továrna na výrobu listových per pro nákladní auta a že v přilehlé správní budově jsou pokoje pro návštěvy. Pokud tu žádné návštěvy právě ubytovány nejsou, ubytovávají tu turisty za 250,-Kč. Šel jsem tedy do recepce a po ubytování se jsem s vrátným šel do „magazynu“ pro lahvové pivo. Koupil jsem ta piva dvě a jedno jsem daroval vrátnému za ukázání cesty do „magazynu“. Na pokoji jsem pak zjistil, že jsem koupil jednu láhev s pivem a druhou láhev s nealkoholickým pivem! Samozřejmě, že pivo jsem daroval vrátnému a pro sebe jsem si nechal „pito“! Po deseti hodinách jízdy, ujetí 602 kilomterů jsem nasraný zalehl.

Na druhý den, ve čtvrtek 19.5.2016 ráno jsem sice vyjížděl bez deště, ale netrvalo dlouho a mokl jsem úplně stejně jako dva dny předtím. Možná se poměr mokrého a suchého času jízdy srovnal na padesát ku padesáti, ale každopádně jsem „nepromoky“ ani na chvíli nesundal. Mým hlavním přáním v tuto chvíli bylo, aby nepršelo při exkurzi v Černobylu. Cesta Ukrajinou na sever ubíhala vcelku rychle, jelikož jsem jel po hlavní silnici směrem na Žytomyr a dále na Korosteň, kde kousek nad ním jsem odbočil vpravo na Černobyl. Skončila dobrá silnice a začal lehký motokros. Silnice bez asfaltu, nebo silnice s asfaltem, ale silnice plné děr, hlubokých až několik desítek centimetrů. Do toho silný déšť, který díry i s jejich hloubkou důkladně maskoval. V tento moment jsem projížděl oblastí téměř bez civilizace, jen lesy, močály a nedozírné louky. Strašně krásná a hlavně naprosto klidná krajina. Ke vstupu do zóny v obci Ditjatki, kam jsem měl namířeno ze všeho nejdříve, jsem tak přijížděl po téměř polní silnici přes obce Romanivka, Novy Sokol, Stary Sokol, Potoky, Kovalivka, Domanivka, Stepanivka a v obci Orane jsem najel na silnici vedoucí do Černobylu od Kyjeva. V několika jmenovaných obcích byly u silnice staré směrové ukazatele, na kterých stálo „Čornobyl“. Když jsem se vydal po silnicích, na které směrovky ukazovaly, byly tyto silnice už z velké části zarostlé stromy a křovím. Netrvalo dlouho a vždy jsem po těchto, de-facto už neexistujících silnicích, dojel k bráně střežené policií. Policajti vždy vyběhli, jako kdyby jim někdo pískl na poplach, ale pak mi vždy úplně v klidu vysvětlili správnou cestu, kterou já ale samozřejmě znal. Nakonec jsem tedy za slunečného počasí přijel k hlavnímu vstupu do zakázané zóny v obci Ditjatki (GPS souřadnice: 51.117607, 30.121928), kde jsem se strážných ptal, zda je možno u jejich stanoviště na dva dny zaparkovat motorku. Ti mi odpověděli, že toto je možné přímo naproti toho jejich stanoviště, a že oni na motorku po celou dobu uvidí. Také mě stále ujišťovali, že se není čeho obávat, protože tam nikdo kromě turistů za celý den nepřijde. Poté jsem se ptal na ubytování, které jsem potřeboval na noci ze čtvrtku na pátek a pak ze soboty na neděli. Strážní krčili rameny s tím, že první hotel je asi 40 kilomterů daleko. V tom k nim přišel řidič auta vyjíždějícího ze zóny a donesl jim nějaké doklady. Tento člověk uslyšel malou část našeho rozhovoru a hned mi nabídl ubytování u něj v domě v obci Orane, vzdálené šest kilometrů od tohoto vstupu do zóny. Jel jsem tedy na motorce za ním a do centra vesnice, kde stál jeho dům, jsme přijeli po pískové silnici. Sergej, jak se mi pán v maskáčovém oděvu představil, byl takový výmluvný a divoký padesátník, žijící zde od dětství. Před katastrofou pracoval v elektrárně a dnes dělá průvodce zónou pro agentury, ale častěji provádí individuálně malé skupiny osob či jednotlivce (Sergej Frančuk, Kijevská oblast, Ivankovskij rajon, Orane, Červony shljakh vul., 85A, tel: +380678709795, souřadnice GPS: 51.045701, 30.133071). Je tak možné si s ním na uvedeném telefonním čísle domluvit několikadenní exkurzi (jednodenní exkurze jako agentury nenabízí a ty jeho probíhají pouze v ruštině). V případě, že potřebujete jen ubytování před exkurzí s nějakou agenturou, je možné se u Sergeje jen ubytovat, popřípadě si jen uschovat věci, či zaparkovat motorku-auto. Za dvou až třídenní exkurzi si účtuje 7.600,-Kč/osoba se všemi noclehy a snídaněmi (stejně jako agentura) a za pouhé ubytování s parkováním si účtuje 250,-Kč/den/osoba. Oproti agentuře má tato varianta tu výhodu, že nabízí o jeden den navíc, dostanete se do míst kde agentury nechodí a v neposlední řadě, máte po všechny dny k dispozici kuchyň a koupelnu s pračkou.

Večer jsme se Sergejem šli na čepované pivo do místního „magazynu“, jehož exteriér hrozil každou chvíli zřícením. Uvnitř byly dva pulty do „elka“, jedna stará váha a na pultu vedle ní místo pokladny ležel silně špinavý a mastný „sčot“ (drátěné počítadlo s dřevěnými kuličkami). Nicméně, čepovali zde celkem opravdu dobré pivo za 3,-Kč (!!) půl litru, které jsme si se Sergejem nosili do venkovní drátěné předzahrádky. O Černobylu obecně mi Sergej nic říci něchtěl, jelikož mě čekala dvoudenní exkurze, ale domluvili jsme se, že až se z ní vrátím, řeknu mu co jsem viděl, co mi bylo řečeno a on mi pak případně doplní to, co mi průvodce říci zapomněl. U piva se příjemně sedělo, byl celkem teplý večer a hlavně bez deště. Když Sergej zjistil, že ráno musím jet s motorkou ke vstupu do zóny a tam, že musím čekat na autobus, rozčílil se:

„Cože?! S jakou jedeš agenturou?“

Po mé odpovědi asi deset minut telefonoval a když telefon položil, řekl mi, že mám v deset hodin čekat před tímto obchodem, kam pro mě autobus přijede. Motorku tím pádem nechám u něj na zahradě až do neděle. Toto bylo naprosto ideální řešení, za což jsem mu moc děkoval. Bylo před desátou hodinou večer a šlo se spát. Ještě jsem nestačil usnout a venku se spustila doslova průtrž mračen. Kapky bubnovaly na střechu tak silně, že v domě byl díky tomu celkem silný kravál. Byl to ale monotónní zvuk, který příjemně uspával…

…a nepříjemně budil!

„První den exkurze v Černobylu a já se budím do takového slejváku! Do prdele!“ klel jsem a pořád jsem doufal, že do desáté hodiny se počasí umoudří. Byl pátek 20.5.2016 a já v deset hodin čekal před obchodem. Počasí se čím dál více zhoršovalo. Před jedenáctou hodinou jsem si už myslel, že Sergejovi jeho logistický plán nevyšel, ale na silnici se konečně objevil minubus Mercedes Sprinter s logem agentury Cernobylwelcom. Při čekání na autobus jsem udělal velkou chybu, protože jsem si na sebe nevzal nic nepromokavého a do autobusu jsem nastoupil už v dost promoklé mikině. Přitom v kufru motorky jsem měl úplně perfektní nepromokavé věci! V minibusu bylo šestnáct turistů, já byl sedmnáctý a mladá průvodkyně nám podávala výklad v angličtině. Když jsme vystoupili z minibusu u vstupu do zóny, přešli jsme i s průvodkyní k naučným tabulím, kde ona zase v angličtině turistům vše objasňovala. V tuto chvíli nepršelo a vypadalo to, že se počasí konečně umoudří. Když ukončila výklad, šel jsem za ní a poprosil ji, jestli by mi mohla později vždy alespoň ve stručnosti říci o co konkrétně jde, jelikož v angličtině toho má hlava moc „nepobere“. Nutno říci, že se později opravdu snažila, ale měla tak málo času, že se na výklad v ruském jazyce dostalo jen málokdy. Vjeli jsme do zóny a ze všeho nejdříve jsme se jeli ubytovat na hotel „Desítka“ přímo v Černobylu, kde jsme měli strávit příští noc. Při ubytovávání jsem se od průvodkyně dozvěděl, že ve skupině je ještě jeden Čech a ubytovala nás spolu na jeden pokoj. Radek z Prahy uměl výborně anglicky a já jej poprosil, jestli by mi výklady průvodkyně mohl alespoň částečně tlumočit. Takže díky Radkovi jsem měl výklad v rodném jazyce. Radku díky!
Po ubytování následoval oběd a poté exkurze po městech Černobyl a Pripjať. Když jsme po obědě vyšli z hotelu k autobusu, byla citelná zima a silně pršelo. Toto počasí se už během pátku nezměnilo, naopak v podvečer pršelo ještě silněji, proto jsme průvodkyni požádali, aby s námi jela zpět na hotel. Všichni byli promočeni, kamery i fotoaparáty byly zamlženy, přes okna minibusu nebylo při přejezdech nic vidět a já měl navíc strach z nachlazení, jelikož mě na motorce čekalo ještě necelých čtrnáct dnů jízdy.
Sobota 21.5.2016 byla ale s krásným počasím a exkurze v ten den tak byla mnohem zajímavější. Projeli a prošli jsme zbytek města Černobylu a podívali jsme se na monstrózní protiraketový systém DUGA. Odpoledne mě autobus opět vysadil u „magazynu“, ovšem tentokrát já pěšky došel k Sergejovi. On sice po mém příchodu nebyl doma, jelikož právě provázel nějakou skupinu zónou, ale za chvíli i s jeho kolegou dorazili a všichni tři jsme „zapadli“ do ohrady vedle „magazynu“, ale tentokrát s tím rozdílem, že se pil koňak!
Při první rundě mi Sergej vyprávěl o Černobylu, jak slíbil a po chvíli zavelil:

„Pavtariť !“ a jeho kolega šel rundu „otočit“ ještě jednou.
Poté jsme rozebírali ukrajinský konflikt i Krym, přičemž si k nám přisedl Sergejův zeť, který právě přišel na armádní opušťák z východní Ukrajiny.

„Pavtariť !“ a „otáčel“ jeho zeť.

„Pavtariť !“ a „otáčel“ jsem já.

„Sejčas pavtarim ja“, řekl Segej a zapadl do „magazynu“.

Ještě nějaký čas bylo z poza rohu „magazynu“ slyšet Sergejovo „pavtariť !“ a já ani nevím, jak jsem se dostal do postele 🙂

Videa: