Cestopis, Bosna a Černá Hora

Podařilo se nám vyjet už ve středu odpoledne, tak jsme toho využili a dojeli až ke slovenské Nitře, kde jsme měli první nocleh v příjemném motorestu. Ráno jsme měli napánovanou první zastávku v maďarském městě Esztergom (česky Ostřihom). Motorku jsme zaparkovali na břehu Dunaje a vydali jsme se k bazilice. Nahoře jsme udělali fotky Dunaje a slovenského města Štúrova na druhém břehu, dali jsme si kafe v krásné kavárně a vydali jsme se ke schodům vedoucím dolů do města. Když jsme přicházeli ke schodišti, stála vedle něj skupina turistů a provodkyně jim přednášela výklad. Nemohl jsem přeslechnout když turistům řekla, že Dunaj se vlévá do Černého moře na hranicích států Rumunska a Ruska! Když dovykládala, šel jsem za ní a řekl jsem jí, že delta Dunaje v tomto místě začíná, ale druhým státem že je Bulharsko a že měla pravděpodobně na mysli město Ruse.
„Nie pane nemáte pravdu, pozrite sa na mapu! My sprievodcovia máme najlepšie informácie a musíme všetko vedieť úplne presne! Preto je to tak ako vám hovorím! Dovi!“ a odešla za skupinou.
Paní prostě nepřipustila jakoukoliv diskusi! Podíval jsem se teda na mapu abych se ubezpečil, že delta Dunaje začíná mezi městy Giurgiu a Ruse na rumunsko-bulharském pomezí. Ústí Dunaje je pak na rumunsko-ukrajinském pomezí, kousek pod Moldávií. Chudáci turisti v její skupině…
Z Maďarska do Bosny pak následovalo hltání dálničních kilometrů. V Bosně jsem měl vyhlédnutý kemp poblíž města Tuzly a trasu jsem si uložil do navigace. Když nás ale navigace poslala na místo kde měl kemp být, nic takového jsme tu nenašli. Náhodný kolemjdoucí viděl, že něco hledáme a tak se u nás zastavil. Vysvětlili jsme mu, že hledáme kemp. On jen zakýval rukou a hned někam volal. Když telefon položil řekl nám abychom počkali, že za chvíli dorazí jeho kolega, který nám pomůže. Asi za dvě minuty přijel na staré Africe Petar a hned nám nabidl ubytování u sebe.
„Jediní vozači na světě jsou pro mě ti, kteří vozi enduro! Vozača s chopperem bych poslal do hotelu!“ byla jeho česko-bosenská slova když nás ubytoval.
Téměř do ranních hodin jsme pak probírali naše cesty a vypili u toho nemálo piv! Tu jsme se také dozvěděli, že přímo v okolí Ostravy má Petar mnoho přátel a proto, že umí celkem dobře česky. Všichni tito jeho přátelé mají samozřejmě Hondu Afriku Twin!
Ráno jsme se s Petarem rozloučili a pokračovali jsme na Sarajevo, hlavní město Bosny. Už když jsme do Sarajeva přijížděli, vítali nás stále ještě rozstřílené domy. Zaparkovali jsme v podzemních garážích nákupního centra přímo v centru města a šli jsme se do centra podívat. Z mého pohledu je prohlídka města zbytečně ztraceným časem. Asi za dvě hodiny jsme teda sedli na motorku a jeli jsme k sarajevskému letišti, kde jsme si chtěli prohlédnout muzeum „Tunel Spása“. Tento tunel totiž při okupaci Sarajeva vykopali lidé proto, aby obklíčenou zónu mohli zásobovat a naopak aby z ní mohli do svobodné zóny převážet raněné (Tunel spasa, ulice Tuneli 1, Sarajevo). Přitom, podkopání letiště Srbové prohlásili za nemožné díky velkému množství spodních vod. Voda ale nezasahuje pod čtyři metry hloubky a obyvetelé Sarajeva se tedy prokopali pod letištěm do svobodné zóny právě v této hloubce.
Je dobré si připomenout, že v letech 1992-1996 bylo Sarajevo obklíčeno po dobu 1429 dnů srbskou armádou (původně jugoslávskou) a bylo denně odstřelováno dělostřeleckými granáty (nejvíce 3777 granátů v jednom dni) přičemž zahynulo více než 11 tisíc lidí. Jediným místem kde nebylo obklíčení sevřeno bylo právě letiště, přes které ale přeběhnout nebylo možné.
Za 5,-€ vstupného návštěva stojí. Zvláště pak s vědomím, že častka byla pro našeho osobního průvodce, který zmíněnou válku zažil co by šestiletý kluk.
Ze Sarajeva jsme fičeli překrásnou krajinou přírodního parku Blidinje (centrum raftingu v Bosně) až do města Mostaru. Tu jsme se ubytovali v předem zarezervovaném apartmánu a už za tmy jsme vyrazili na večeři ve starém městě. Nutno zmínit, že večeře i obsluha v restauraci na terase odkud byl výhled přímo na nově postavený Starý most byly výborné (původní most odstřelila chorvatská armáda ve válce v 90. letech a věrnou kopii nového Starého mostu později postavila turecká stavební firma). Jelikož jsme si město večer díky tmě téměř neprohlédli, vydali jsme se na prohlídku i ráno. Už celkem brzy byl v uličce vedoucí ke Starému mostu mumraj. Na římse Starého mostu pak stál „skokan“ a lidé čekali na jeho skok s připravenými fotoaparáty a kamerami. Jenže skokan ne a ne skočit. Asi po hodině, když jsme si už most fotili z břehu řeky, stál skokan suchý stále nahoře. Tak asi víc „herec“ než „skokan!“ Za strašného vedra jsme asi okolo jedenácté hodiny vyjeli z Mostaru na město Trebinje na jihu Bosny a odtud jsme pokračovali silnicí M6 vedoucí horami až na malý, horský hraniční přechod Ilino Brdo (souřadnice GPS: 42.712156, 18.565708). Silnice M6, která pokračuje i v Černé Hoře není valné kvality, ale pokud pojedete na město Kotor, odbočíte zanedlouho do motorkářského ráje – na silnici P11, která vede až k zálivu. Tento úsek opravdu doporučuji, je to nová silnice s nádherným povrchem, profilem, ale i s překrásným okolím. V pozdní odpoledne jsme se ubytovali v předem objednaném apartmánu ve městě Kotor.
Následující den jsme si odpočinuli od motorky a prohledli jsme si staré město Kotor. Ve městě jsme si pak koupili lístky na loďku, která propluje z velké části Kotorský záliv – Boku Kotorskou. Loďka vyplouvá ve 12 hodin z Kotoru (přímo naproti bráně do starého města; u brány od rána stojí slečny, které nahánějí turisty na tuto plavbu a u nich i kopíte lístky) a po dvě a půl hodiny obeplouvá záliv se zastávkami na ostrově Gospa a v obci na protějším břehu.
Kolem šesté hodiny večerní nás napadlo, že se pojedeme podívat na poloostrov Sveti Štefan vzdálený asi 30 kilometrů od města Kotor. Než jsme vyjeli a než jsme se kolonami dostali k tomuto poloostrovu, byla už tma. Na jihu se stmívá velice rychle a z krásného slunečného odpoledne se opravdu do hodiny stane tmavá noc! Rychle jsme sešli na pláž k poloostrovu. Ten už ale byl uzamčen a nebylo opravdu nic vidět (poloostrov se zamyká, jelikož stavby na něm tvoří jeden z nejluxusnějších hotelů v Černé Hoře). Fajn no… Sedli jsme na motorku a jeli jsme zpět do Kotoru.
Ráno jsme si ještě před odjezdem rychlým krokem vyšlápli ke kapli nad městem Kotor (zvonice Panny Marie, poplatek 3,-€/osoba), odkud je krásný výhled na Kotorský záliv. Po nutné „kávičce“ dole ve starém městě jsme se vydali nekonečnými serpentýnami (32 serpentýn) nad Kotor, směrem na vesnici Njeguši (silnice P1). Fotografie Kotorského zálivu pořízené z této silnice jsou spíš fotografiemi leteckými, než fotografiemi ze serpentýn! Jedním slovem – nádhera! Asi po 40-ti minutách jsme z Kotoru dorazili do obce Njeguši, která je centrem výroby pršutu a ovčího sýru v Černé Hoře. U jedné rodiny jsme zastavili a obojí ochutnali. Jestli za talíř obojího chtěli hodně nevím: 20 dkg pršutu a 30 dkg výborného sýru za 9,-€…
Po ochutnávce jsme sjeli do města Cetinje, bývalého hlavního města černohorského království. Tu jsme ale díky časové tísni nezastavovali a přímo jsme odbočili na silnici vedoucí k mauzoleu Petara II Petrovišče Njegoše na hoře Jezerski vrh v pohoří Lovčen (mauzoleum je značeno „Lovčen“). Pod mauzoleem je možné zaparkovat na malém kruhovém parkovišti (je stále plné, ale na motorku se místo najde) a k samotnému mauzoleu je po zaparkování potřeba vyšlapat ještě 460 prudkých schodů (poplatky: za vjezd do Národního parku 2,-€/osoba – čtyři lidé v autě tedy zaplatí 8,-€, za vstupné do mauzolea 3,-€/osoba).
Po prohlídce mauzolea jsme sjeli zpět do města Cetinje a odtud jsme jeli zpět na obec Njeguši. Asi po 15-ti kilometrech jsme odbočili na silnici P15 (odbočka není nijak značená) po které jsme jeli přes „obce“ Čevo a Bijele Poljane do města Nikšič. Silnice P15 mozná mnohým nic neřekne, ale mi se líbila strašně. Silnice vede asi 60 km horami a téměř pustinou. Schválně jsem dal slovo obce do uvozovek. Zastavili jsme totiž u hospody v první jmenované obci, kde venku seděli dva domorodci.
„A kolik tu žije lidí, když tu nevidím žádné domy?“ ptal jsem se domorodce u koly.
„My dva a ještě kamarád!“ dostalo se mi odpovědi.
Pak jsme se také dozvěděli, že ten tlustější je v této obci hospodským, pošťákem a zásobovačem. Na této opravdu úzké a silně klikaté silnici je ale potřeba mít se na pozoru, protože když už tu z místních někdo jede, není zvyklý na to, že někdo jede proti němu. Několikrát jsme se tak na poslední chvíli vyhýbali a uhýbací manévr těsně vedle propasti nepřidá člověku na pohodě. Později a už za tmy jsme dojeli do města Nikšič. Asi po hodinovém shánění jsme sehnali pěkné ubytování v apartmánu přímo v centru města.
Z města Nikšič jsme vyjeli brzo ráno. Po silnici M18 jsme jeli až k přehradě u města Plužine. Tato trasa vede po krásné nové silnici, ale už horami, tedy nádhernou krajinou. Přehradu jsme přejeli po mostě a hned za ním jsme odbočili do vytesaného tunelu na uzoučkou silnici (značeno směr Žabljak, souřadnice GPS: 43.168838, 18.857907). Pokud jsem byl minulý den nadšen z jedné silnice, tento den mé nadšení trumfla silnice tato! Silnice P14 vedoucí přes Národní park Durmitor je opravdu zážitek (nejvyšší bod silnice 1907 m.n.m.). Mi osobně se tu líbilo vice než v Alpách, zvláště, když v horách bylo minimum lidí. V jednom místě jsme narazili na koše pro košíkovou umístěné na každé straně silnice jeden. To by při nulovém provozu nebylo nic divného, ale když jsem se podíval v jakém místě stojí koš na pravé straně silnice, došel jsem k závěru, že buď tu trénují jen mistři světa, nebo tu místní basketbalisté mají dobrého sponzora. Pravý koš je totiž umístěn na hraně propasti a šance, která na této straně není zakončená vstřeleným košem tak stojí míč. A to nenávratně!! Z města Žabljak (rekreační oblast) jsme pak sjeli k mostu Durdeviča. Most překlenuje kaňon řeky Tara (výška mostu je 172 m). Toto je nejhlubší kaňon v Evropě (hloubka až 1100 m) a druhý nejhlubší na světě! Hlubší je jen kaňon přes řeku Colorado v Americe. Kolem tohoto kaňonu jsme pak sjeli až do hlavního města Černé Hory, do Podgorice. Popsanou trasu k mostu Durdeviča vřele doporučuji, ta nikoho nemůže zklamat!! Původně jsme plánovali trasu po Černé Hoře o den delší a to právě o úsek za kaňonem. Jelikož jsme ale za hlavní cíl naší cesty považovali Albánii, trasu po Černé Hoře jsme o tento úsek zkrátili. Večer jsme se ubytovali v levném hotelu v Podgorici. Další den jsme měli v plánu plavbu po Skadarském jezeře a následně přejezd horami okolo jezera až do Albánie.
Do obce Virpazar na břehu Skadarského jezera jsme přijeli okolo deváté hodiny a hned jsme si koupili plavbu po jezeře (20,-€ za plavbu pro dvě osoby + 8,-€ za vstup do národního parku pro dvě osoby). Plavba trvala něco okolo dvou a půl hodiny. Ještě před plavbou jsem si všechny důležité věci z motorky vzal a dal jsem si je do batohu s foťákem a s kamerou. Přeci jen jsem měl větší klid, když jsem měl vše důležité u sebe. Po krásné plavbě jsme si zašli do centra vesnice na kafe a během následujících dvaceti minut jsme jeli po silnici P16 směrem k albánským hranicím. Hned za Virpazarem vede silnice do prudkého kopce na kterém se otevírá krásný výhled na jezero a skály z něj vyčnívající. Na úzké silničce jsme zastavili, já položil bytoh na zem za motorku, vytáhl jsem foťák a šel jsem fotit. Během focení se ale po silnici zespod k motorce blížilo nákladní auto plně naložené dřevem. Šel jsem rychle k motorce, položil jsem foťák do batohu a začal jsem gesty řidiči ukazoval aby zastavil, že my už odjíždíme. On ale na mou gestikulaci nijak nereagoval a snažil se na těsno kolem motorky projet. Toto se mu samozřejmě nepodařilo a my jsme tak s Lenkou na motorku, která teď už byla těsně vedle kabiny náklaďáku, rychle nasedli a jeli dál. Úzká cesta vedla serpentýnami, ve kterých jsme se zase museli pomalu vyhýbat osobním autům, která jela oproti. Aut na této silnici jelo velice málo a když jsme už nějaké potkali, byli to podle poznávacích značek samí turisté. Jediné místní vozidlo byl tedy ten náklaďák, kterému jsme už dávno ujeli. Asi po dvaceti minutách jízdy jsem zastavil a při vystupování jsem Lenku gesty upozorňoval na tu nádheru pod námi, kdyby ji náhodou neviděla. Blažený pocit z krásného výhledu bleskem vystřídala zoufalost! A to přesně v ten moment, kdy jsem si sáhl na rameno, abych z něj sundal popruh batohu. Žádný popruh jsem ale nenahmatal! V mžiku jsem si uvědomil, že batoh leží na silnici v místě, kde jsme se potkali s náklaďákem. Následovala zuřivá jízda zpět. Po příjezdu na místo setkání se s náklaďákem jsme batoh pochopitelně nenašli. Od momentu ztráty to bylo asi hodinu a čtvrt co jsme sjeli zpět do Virpazaru, kde ani v informačním centru ani na policii o batohu nic nevěděli.
„Byly tam děngy?“ ptal se policajt na stanici ve Virpazaru.
„Da, mnogo“ odpověděl jsem mu.
„Pičku materinu…“ odpověděl policajt a mávl rukou.
Po tomto, bezesporu optimizmem nabíjecím gestu jsme volali do naší banky a zablokovali jsme platební karty. Pak jsme začali rekapitulovat o co jsme vlastně přišli: oba pasy, obě občanky, všechny platební karty, řidičák, mou kartu řidiče (pro kamion), peněženku asi s pěti sty eury, fotoaparát se dvěma objektivy, videokameru. K tomu ještě všechny nabíječky, powerbanku, paměťové karty a samotný batoh. Prohledali jsme všechny kapsy v hadrech na sobě a našli jsme přesně 2,30 €. Super! Na pití máme! Byli jsme tak zvaně v prdeli a počítač motorky navíc oznamoval, že na benzín v nádrži dojedeme pouze dvacet kilometrů.
Volali jsme na ambasádu do Podgorice, kde nám velice příjemný člověk řekl, že musíme jet do Podgorice a tam ztrátu ohlásit na policii. On že za námi na policii později přijede. Do Podgorice, na adresu kde byla policejní stanice, mi navigace ukazovala 36 kilometrů. Jel jsem teda pomalu, žádné vytáčení motoru. Když jsme asi za čtyřicet minut zastavili u policejní stanice v Podgorici, počítač oznamoval zůstatek benzínu pro dojezd ještě deset kilometrů! Na policii jsme asi hodinu sepisovali ztrátu batohu a když jsme odcházeli, policajt nás ujišťoval, že od tohoto momentu jsou naše pasy v policejním systému jako odcizené a že pokud by na ně někdo přes hranice jel, ihned mu budou zabaveny. Před policejní stanicí nás čekal mladý pán z ambasády. Byl to rozený Černohorec, který měl ale maminku z Valašského Meziříčí. Ta jej naučila česky a on se tak mohl ucházet o místo na české ambasádě. Zavezl nás rychle k fotografovi, aby nám udělal fotografie na náhradní cestovní doklad. Během cesty do centra města jsem se s bráchou domluvil, že pošle peníze přes Western Union na jméno zaměstnance ambasády, jelikož my něměli žádný doklad. V centru nás vyfotili, pán z ambasády fotografie zaplatil z českého státního rozpočtu a jeli jsme na ambasádu, kde jsme vyřídili náhradní cestovní doklady. Pak jsme ještě skočili na poštu pro poslané peníze, koupili jsme nabíječku k vybitým telefonům a VW Golfem nás zaměstnanec ambasády zavezl k motorce. Bylo už pozdě věčer, když jsme se u motorky rozloučili.  My jsme měli vybité telefony a nemohli jsme se tak ani přes internet v telefonu podívat na nějaké ubytování. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme do hotelu, ve kterém jsme spali včera. Adresu hotelu jsem ještě měl v historii navigace.
Na hotelu jsem si dal telefon na nabíječku, vysprchovali jsme se a šli jsme si do non-stop otevřeného obchodu naproti koupit pivo a nějaké vínko. Sedli jsme si na zahrádku hotelu a já si zašel pro částečně nabitý telefon do pokoje. Než jsem sedl ke stolu na zahrádce hotelu, začal mi telefon zvonit. Brácha…
„Kde jste?“ ptal se.
„V Podgorici na hotelu, všechno máme vyřízené a zítra fičíme domů“ odpověděl jsem mu.
„Ty vole mám pro tebe neuvěřitelnou zprávu! Váš batoh našli nějací Poláci, kteří se vás celé odpoledne pokoušejí kontaktovat a nakonec našli kontakt na mě! Jsou ve městě Ulcinj někde u Albánie a máte jim zavolat, pošlu ti číslo!“
Já zůstal s hubou otevřenou a jen nechápajícně jsem zíral na Lenku. Když mi brácha poslal to číslo, hned jsem jim volal a domluvil jsem se, že si ráno pro batoh přijedeme. V ten moment jsem se chtěl ožrat….
Na druhý den, asi okolo desáté hodiny dopoledne jsme se potkali s mladým polským párem turistů, ktří nám batoh předali. Já okamžitě vytáhl bankovku, kterou jsem jim dával jako nálezné a kterou si nakonec byli nuceni vzít (z etických důvodů tu ale nechci psát jaká bankovka to byla). Tu jsme se také dozvěděli, že vlastně hned jak jsme od náklaďáku včera vyjeli, tak oni ve Škodě Fabii jeli naproti nám a batoh tak našli. Za námi ale nejeli, protože měli za to, že by nás nedohnali a asi hodinu nás čekali ve Virpazaru. Těsně se nás ale nedočkali. Když se odpoledne vrátili z výletu do hotelu, prohledali batoh a když nenašli žádný kontakt, vyhledávali kontakt podle našich dokladů. Kontakt našli na Skype i na Facebook, jenže my měli vybité a tedy vypnuté telefony. A tak nakonec volali Karlovi stejného příjmení do Havany (aby bráchu nikdo neotravoval, uvedl si na Skype jako bydliště právě Havanu) a i když si mysleli, že volají do Karibiku, trefili se do černého! Byl to už jejich poslední telefonát s tím, že když se nedovolají, odvezou batoh ráno na českou ambasádu.
Celý včerejší den jsem ale nahlas opakoval a tajně doufal, že když by náhodou našli batoh nějací turisté, a ti uvidí co v něm všechno je, tak že snad jej vrátí, jelikož budou vědět co takováto ztráta způsobí majiteli za problémy. Za to, že takoví turisté opravdu existují, polskému páru strašně děkuji! Teď také vím, že není od věci mít v batohu, v kufrech a různě po kapsách rozházené vizitky pro potřebu kontaktu. A to třeba i vizitky blízkého člověka.
Cesta do Albánie byla obnovena!
Na hranicích jsem vytáhl původní červené pasy a nesl jsem je celníkům ke kontrole.
„Co to děláš?!“ křičela na mě Lenka od motorky, „musíš jim dát ty zelené!“
„Snad si nemyslíš, že to, co včera říkal policajt…“ a předal jsem pasy celníkovi.
Ten así tři minuty kontroloval pasy v počítači a pak mi je vrátil.
„Dobrodošli u Albaniji!“ řekl mi celník a zavřel okýnko.

P.S. Na původní pasy jsme jeli za pár dnů i zpět a na žádných hranicích ani na letišti ve Splitu jsme nezaznamenali žádný problém. Opravdově pasy zrušil až Městský úřad u nás doma, když obdržel dopis z ambasády v Černé Hoře.

Odkazy:
Všeobecné informace o městě Ostřihom
Všeobecné informace o Bosně i Hercegovině
Web tunelu Spasa (angličtina)
Všeobecné informace o Sarajevu
Všeobecné informace o Mostaru
Informace o Boce Kotorské – Kotorském zálivu
Černohorská jídla
Všeobecné informace o pohoří Lovčen
Informace a tipy na tůry v Národním parku Durmitor
Informace o řece Tara
Všeobecné informace o Skadarském jezeře
Všeobecné informace o Černé Hoře